kořeněn, byl i narážkami na pekla knížete, jaksi vázl, a chtéjíc nechtějíc, obličeje prozrazovaly uměle utajovaný strach, čeho asi této noci se dožijí. To nebyla již obyčejná bouřka, to bylo pravé »Boží dopuštění«. Blesk blesk stíhal, takže se nebe ani nezavíralo a ustrašení mistři stále se křižovali a modlili. »To so snad soudný den blíží,« vzdychali.

Najednou se nemohli Skutečané smíchu udržeti, vidouce, jak i soused žid, který se cestou k hradu k mim přidružil, .něco »brebentí« a dokonce chrání se proti pohromě jako ostatní; křížem. Ale to nic nepomohlo: hromobití a bouřka se každým okamžikem zvyšuje a pojednou slyšeti takové rachocení, jako by se celý hrad do země propadal a bořil. V tom okamžení ozáří se síň a takřka leknutím zdřevěnělí a straciłem se klepající Skutečané vidí uprostřed síně státi černou, rohatou obludu s ohnivýma očima a velkým ocasem a na místo noh, koňské kopyto. Tu stoji pekla pán, jak žije a tyje a po satanskú se šklebí na udivené shromážděné Skuteěany. Znaleckým okem je prohlíží a asi uvažuje, která duše by jako švec peklu největšího užitku přinesla.

Čertův úmysl Skuteôané záhy vyslídili a zdálo se jim již, že jisou všicihtni v čertově moci. Nastalo křižování... Nikdo ani nedutal, nepípnul. Čert se jesu příšerně a vítězně šklebil a poněvadž tu měl v duších výběr, otálel té neb oné se uchopiti. Pravě tato nerozhodnost stala se i samému čertu osudnou, neboí nepočítal s chytrostí dobrých, poctivých Skuteěanů, ale světem zběhlých, a všemi mastmi mazaných. Pomohly šátkářky, kterých několik ve společnosti tu ze Skutče bylo a žádná z nich se ani čerta nebála. Šátkářky vidouce čerta v rozpačité zádumčivosti, použily toho okamžiku a jedna z nich hodila na čerta svěcený klokočový růženec, který stačil, by čerta k zemi porazil, že několik vteřin nepohnutě ležeti zůstal. Toho vhodného oika,-mžiku použila druhá šátkářka a jiným svěceným klokočovým růžencem udělala podél na zemi sedících kolo, které skutečně proti útokům čerta chránilo. Earach se vzpamatoval, zuřivě a se zvláštním až ohromujícím křikem přiblížil se ke skutečským mistrům a nebyl již vyberavý a spokojiti eMěl se s kterýmkoliv. Již natahoval odrápené pazoury, tlamku otvíral, aby toho onoho pohltil, přeskakoval netrpělivě z místa na místo, při čemž se v neopatrnosti kopytem dotknul čáry, tažené růžencem po zemi. Účinek prý byl okamžitý, překvapující: čert jako by zkameněl, nemohl se ani sem ani tam pohnouti. Čert jekal a štěkal; z celého těla sršely mu jiskry, měníce se v diblíky, kteří měli Skutečany zničiti; ale ohnivé plemeno pozbylo ničitelné moci u čáry, kolem Skutečanů vedené. Čert byl jako lítá saň, běhal a ohledával růžencem tažené kolo, nemá-li někde východiska, me-