lem. V pravdě však jen jedna z Písní západních Slovanů, t. j. Janyš Korolevič (Kralevič Janyš), přináleží jaksi »západním Slovanům«, ač-li uznáme, že jest skutečně vypůjčena z češtiny, byť i ne přímo a ne bezprostředně. Puškin praví v poznámce k ní: »Píseň o kraleviči Janyšovi« jest v původním textu velmi dlouhá a dělí se na několik částí. Přeložil jsem první a to ne celou.« Obsah písně jest v krátkosti tento: Kralevič Janyš si zamiloval mladou krasavici Jelici. Po dvou letech usmyslil si, oženiti se s Ljubusjí, českou královnou. S Jelici' jde se rozloučit, přináší jí měšec dukátů, zvonivé zlaté náušnice a náhrdelník o třech šňůrách perel... Jelica po odjezdu kralevičově vrhne se v Moravu. Tam na dně probudila se Jelica jako vodní královna, měla dcerku a dala jí jméno Vodjanica (vodní žínka, panna). Prošla tři léta. Kralevič jde po břehu na lov. Zachtělo se mu napojiti koně studenou vodou. Ale jakmile kůň ponořil hlavu do vody, z vody náhle vynořila se ručka, chňap koně za uzdu, a na uzdě visela jako rybička Vodjanica. Janyš se jí otázal: »Povez, jaký jsi tvor: žena-li nebo víla Bohem proklatá.* Vodjanica odpověděla: »Mojí matkou mladá Jelica, můj otec jest kralevič Janyš.« Kraleviě seskočil s koně, obejmul svoji dceru a dozvěděv se, že matka její jest vodní královnou, prosil dceru, aby vyřídila matce pozdrav a že druhého dne očekává ji na zeleném břehu Moravy. Když se královna druhého dne částečně vynořila z vody, kralevič jí slibuje, že chce ji jako dříve míti rád. Jelica nedbá řečí kralevicových a prosí ho, aby jí raději pověděl, jak se mu daří v manželství.

Tím, velmi dlouhá v originále píseň o Janyšovi u Puškina končí. Puškin určitě praví, že píseň jest překladem jen nevelké části původního textu, ale, bohužel, neudává, z kterého jazyka píseň přeložil. Puškinisté dávno již snaží se vyhledati onen původní text, ale marně: české písně s podobným obsahem nikdo do té doby nezjistil. Proto vyslovuje se mínění, že ze všeho nejsprávnější bylo by uznati, že takový původní text vůbec nebyl, jako nebyl původní text Skoupého rytíře, jejž Puškin vydával za překlad z anglického od Chenstona, jako nebyl originál k veršům Na vyzdorovlenije Lukulla (Na uzdravení Lukulla) a k jiným podobným plodům Puškinovým, domněle přeloženým. Podle mínění nejnovějšího vykladatele *) kraleviče Janyše dlužno na poznámku Puškinovu, výše uvedenou, hleděti jako na obvyklý způsob Puškinův, zatajovati původ své básně odkazem na originál vymyšlený. I Janyš i Rusalka jsou díla, mající určitě autobiografický ráz. Puškin jeden okamžik svého