života vylíčil nejprve lyrickou formou v básni Kak ščastliv ja (Jak šťasten jsem), potom jakoby v původně českém (podle obsahu, thematu) epickém díle, a konečně zpracoval tutéž látku obšírněji dramatickou formou v Rusalce.

Pokud se týče Puškinovy Rusalky, dokázal nezvratně akademik J. N. Ždanov, že vznikla pod vlivem ruského přepracování opery K. F. Gaenslera Das Donauweibchen (1792—1798), složeného r. 1803 jakýmsi N. J. Krasnopolským a nazvaného Dněprovská rusalka. Hra uvedená na jeviště v témže 1803 roce, vytištěna byla r. 1804—1805. Puškin znal Dněprovskou rusalku a o souvislosti jeho dramatické básně s touto operou není pochyby. Podle mínění Chodaseviče, všechny tři výše jmenované práce Puškinovy vyznačují se nepochybným a očividným vlivem Dněprovské rusalky, vznikly z ní. Tak-li tomu, pak ovšem je z by tečno, tázati se po prameni písně Kralevič Janyš, o níž až dosud znalci a redaktoři spisů Puškinových tvrdili, že jest vzata z »českých národních pověstí«. (Viz vydání P. A. Efre-mova, 1880, II. díl, str. 446.)

Z krátkého obsahu písně Kralevič Janyš jsme se přesvědčili, že v ní vedle české královny (místo kněžny) Libuše (v neobyčejné formě: Ljubusja) jest ještě jen jedno české jméno, název řeky Moravy. Jméno kralevičovo i jeho krasavice Jelice nezní již česky, není českou také vila. Prvé možno sice ještě srovnati se slovenským Janošem, Janošíkem, ale Jelica jest jméno srbské, jihoslovanské (Jela, Jelica). Puškin beze vší pochyby těchto jmen se někde dočetl, jsouť knižního původu, a pouze jedno z nich (Jelica) mohl slyšeti v Kišiněvě a vůbec v Bessarabii z úst srbských běženců. Jméno Jelica bylo mu známo i ze srbské písně Sestra a bratři, přeložené od Puškina ze sborníku Vuka Karadžiče. Těchto jmen použil při epickém zpracování látky čistě autobiografického rázu, v písni o Jany-šovi, a zařadil tento plod do skupiny písní »západních Slovanů*.

K řadě písní určitého a jasného původu přičleňuje jednu, zdánlivě (podle obsahu) českou, avšak s jmény, která v takovém spojení v žádné české písni nejsou možná. Nám se zdá, že poznámku Puškinovu ke Kraleviči Janyšovi o tom, že tuto píseň přeložil z jakéhosi »původního textu«, nesluší se zamítati, nýbrž že zasluhuje důvěry. Literární zpracování látky o rusalkách, vodních zinkách, které si oblíbí mladé muže a pak je zahubí, anebo obráceně, o dívkách oklamaných muži, které se z žalu utopily, byla dosti rozšířena na západě, a Puškin mohl v kterémkoli cizím časopise (nejspíše francouzském) seznámiti se s dílem neznámého nám autora, působivšího do 1830 roku. Jen v literárním zpracování nějakého bezvýznamného spisovatele, neznal ce lidového podání slovanského, mohla se objeviti podivu-