nosti určité, vyhraněné, plastické, tak že umělcům, obzvláště sochařům, snadno bylo je zobrazovati. Měli podobu lidskou, lidské náruživosti a vášně a žili po lidsku. Velebný otec bohů i lidí Zeus, který, když pohnul mohutnou kšticí, celým zatřásl Olympem, krásná, ladná Venuše, sličný Apolon, a všichni ostatní jsou osoby bujnou fantasií vytvořené, esthetickjr zpracované.

Ne tak u Slovanů. Slovanští bohové, pokud nám je líčí kronikáři pozdější, hlavně cizí, jsou podivné stvůry s několika hlavami, nadlidské, hrozné, vzbuzují hrůzu a posvátnou úctu, podoby mnohých ani neznáme, i jejich působení jest záhadné a jež poznáváme jenom podle jejich domnělých symbolů. Známe u Eusů jména Perun, Volos, Mokoš, Dažbog, Svarožič, což předpokládá Svaroga a j., u Slovanů polabských Svantovít, Radegast, u nás zachovala se nejasná zmínka o Velesu (Perun dle J. Jirečka nebyl v Čechách znám). Více tu dohadů všude, pouhých nejistých názvů, než dokázané skutečnosti.

Nejvýznačnější a mezi lidem v podáních posud žijící jsou božstva přírodní: jsou to bozi lesní (u Rusů Lěší, personifikace lesa, u nás Hejkal), vodní (Vodjanoj, u nás Vodník, jejž jmenujeme raději německým jménem Hastrman), domoví (Domo-voj), skřítkové, šetkové, hospodáříkové, víly (u všech Slovanů nedoložené), divé ženy atd. Běloruský Jařilo, slovinský Zeleni Juri, ruský Kostruboňko, naše »Morana« jsou též význačná božstva přírodní, personifikace ročních počasů.

Vedle toho jsou zde národní hrdinové: Ilja Muromec, Čurila Plenkovič, Ilja Volžanin a j., u Jihoslovanů Marko Králevic (srbský Herkules), a my máme svého Hloupého Honzu, jehož jméno jsme si ovšem vypůjčili od Němců.

Přistupuji ke svým pracem. Tehdáž byly v módě dvě theo-rie mythologické: meteorická, vykládající báje z úkazů povětrných, hromu, blesku, mračen a deště, a solární, pokládající za původ zjevů slunce. Mně se s počátku líbila theorie meteorická, vypracovaná Schwarzem a Kuhnem, a v jejím smyslu napsal jsem článeček: »Perun na nebi a Přemysl oráč na zemi.« Práce tato, ačkoliv ji Gr. Krek pochválil, jest již zastaralá.

Potom se mi dostalo do rukou velmi obsáhlé dílo Afanasjeva »Vozzrěnija Slavjan na prirodu« (Pohledy Slovanů na přírodu), z něhož jsem mnoho čerpal a začal si činiti výpisky, hodlaje někdy sepsati náčrtek slovanského bájesloví. Když však Dr. J. Máchal vydal svůj Nákres slovanského bájesloví a další svoje studie, nechal jsem toho a obrátil zřetel jinam. Byl to spis Kostomarova »Ob istoričeskom značeniji russkoj narodnoj poeziji« (O historickém významu ruské národní písně), který mi vnukl myšlenku, napsati spis o rostlinstvu v národním podání slovanském. Myšlenka ta zmohutněla, když jsem po-