Viz Zíbrt: Toč se a vrč kolovrátku; Hoj ty štědrý večere; Masopust držíme, kdež jsou obchůzky parut, parycht, peruoht a pod. i s obrázky popsánly. Sry. týž, Den se krátí...

Hýpa, hýpanec, hypnouti, hodně uhoditi, ránu dáti. »Dám ti hýpu, až hekneš.« »Dal jsem mu do zad hýpanec.« Užívá se na místě herdy, tu rovněž se říká: »Dal tomu herdu do zad.« »Na-herdoval mu, co se vešlo.« Někteří ve smyslu tom říkají: »Diám ti pár buchet do zad.« »Ty mu jioh tam nabuchcovali (nabouchali).« »Dostal na chrám páně, svatého Bouchala; dostal, co se nejí.« Hýpa, hypiauoc značí rovněž tolik, jako flák (kus). »Snědl hýpu, hýpanec« chleba, masa, a pod.

Pošmicnouti, na místě pošmáknouti (pochutnati). »To jsem si na tom pošmie.« Týž smysl ma. slovo »poštrejchnouti.« »Na ničem si tak strejček nepoštrejchne, jako na kůrce vepřové pečeně.« Ptají se ho: »Šmakes, pane Mates?«

Při nádobí kuchyňském rád užívá lid pojmenování hrnku podle toho, z jaké látky jest uroben. Tak vedle železňáku říkají liťáky, kameňáčky, hliňáčky, plecháčky. Jinde pokřtila hospodyně podle obsahu. Tak každá hospodyně dnes má lográčeV (na vaření kávy, či jak obecně se říká, na logr.) Hrnky lográčky, bývají někďie železné, jinde kaimeiLiié, nebo hlinné. Zena, která jen horuje pro kávu nad své družky, bývá od mužů i žen zvána káfarna, která by jen pořád 'kafe lemtala. Káva z,e železného hrnku- nemá ptrý té nebeské chuti, jako vařen-li log-r v hliněném, nebo kamenném hrnku. Proto některé hospodyně uvařivše log-r v železném hrnci, i v liťáku hned po uvaření, přelejí logr v kaimeňáček neb hliňáěek, tak aby nápoj co nejméně utrpěl příchutí železitou. Hrnky k vaření určené, jmenují hospodyně plotňáky, hrnek menší plotňáček. Krajáčky, krajáky, na uschování mléka. Hrnek tvaru dole užšího, k vrchu rozšířen, zpravidla, má dvě ucha. Máselník, rovněž má dvě ucha,. Tvarem od krajáče se liší; máselníček dole súžen, do prostřed se rozšiřuje, od prostředku ku vrchu opět se úží, tak nabývá tvaru soudeěkovitého. Máselníček určen na máslo, na oma-stek. Někďie dojí do držky, či do tak zvané dojaěky, (bývala pravidelně dřevěná, dnes převládá plech.) Někde na místě dížky, do-jačky, dojí do hrnku, kterýž pak bývá zván dojáček, doják.

Podle barev označuje hospodyně hrnky:

Zelený, z hliny pálený, zelenou glazurou politý, nazve zele-náček. Žlutý, žlutou glazurou politý žlutáček. Jenom bílý, toliko v nitřku polévaný hrnek, jmenují režňáček, režňák. Zde, onde dosud mají toufaráěka; druh toufarského zboží.

Získal jsem koupí pro knihovnu Národního musea v Praze původní uvedený rukopis K. J. Erbena. Záslužné práce obou našich vynikajících znalců pohádeik českých, slovanských a světových, prof. Dra Jiřího Polívky a prof. Dra Václava Tlila, změnily bývalé představy a dohady o původu a obsahu pohádek. Jistě že má Erben veliké zásluhy o poznání pohádek zejména českých