a slovanských. Budil vůbec svými sbírkami porozumění a lásku pro lidové podání, pro lidové písně, zkazky, obyčeje, pořekadla atd. české podání lidové sbíral sám, nebo použil záznamů, posílaných ze všech krajů českých. Jindy čerpal z literatury knižné. Jde mi o sbírku pohádek a bájí slovanských, kterou vydal pod názvem: » Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských* (Matice lidu. roč. III. čís. 1., Běžné číslo 13.), v Praze. 1869. Na str. VIII. až X. podává tam seznam pohádkových sbírek slovenských, lužickýeh, polských, velikoruských, maloruských, srbských, cnarvatskýčh, krajinských. Odvolává se také na svou starší knihu: Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních, Čítanka slovanská s vysvětlením slov, y Praze, 1865. Pokračuje pak: »Z těchto současných sbírek, vy-jmouc toliko sbírky československé, vybrali jsme věci některé, 'ježto v bajesloví slovanském mají zvláštní důležitost nebo zajímavost, .pak některé pověsti o báječných věcech slovanských a konečně *aké několik povídek mravoučných i žertovných...*

Přihodilo se Erbenovi něco podobného, jako mně v rukopise Bibliografie České Historie. U rukopisů, u knih starších, vzácných, ba unikátů měl jsem všude v prvním díle i v chystaném materiálu dalším zaznamenány signatury, značky archivův a bibliothek, odkud jsem čerpal. Nepamatuji se již, čí to byl návrh v I. třídě České Akademie, abych před tiskem, »pro ušetření objemu tištěné knihy«, signatury ty vynechal. Stalo se to k mé lítosti a ovšem ke škodě všech, kdož mojí Bibliografie České Historie používají. Rukopis svůj jsem po otištění spálil a dnes znova a zase chodívají se mne; ptát, kde ta a ta kniha uložena. Obyčejně (mylně) se domnívají, když jsem ředitelem knihovny Národního musea, že všecko, co mám v Bibliografii, musí býti v Museu, zapomínajíce, že^ jsem studoval snad ve všech archivech a bibliothekách. veřejných i soukromých ve vlasti naší, i ve význačných knihovnách západoevropských i polských a ruských. Prese všecky námitky, aspoň u rukopisův zaznamenal jsem vždy signaturu.

Podobně tedy při tisku Erbenovy knihy bájí a pohádek slovanských v jeho rukopise byly (nevím, čí vinou) vynechány poznámky jeho na konci obyčejně, odkud čerpal. Byly psány věrně názvy slovanské a v té době (r. 1869) asi byl strach před rakouskými škarohlídy, nebo se to dělo možná z důvodů typografických. Bud', jak buď, již se stalo. V roce 1865 v Erbenově sbírce »Sto pohádek slovanských* tištěna azbuka docela vesele a bez obavy; Jsou tedy Erbenovy poznámky o -slovanských pramenech tužkou přetrhány a nebyly sázeny. Všeobecně sice Erben uvádí v úvodu několik slovanských sbírek, ale čerpal ještě z jiných snůšek, zejména roztroušených po časopisech. Rukopis je tedy důležitým dokumentem pro vydavatelskou práci Erbenovu. Prof. Tille vydal znovu » Vybrané báje« ve Světové knihovně ě. 491, r. 1905, kdež v úvodu literárněhistoricikém padal důkladný, kritický rozbor Eťbenovy činnosti na poli slovanských pohádek.

U některých pohádek není pramen vůbec zapsán. U jiných stručně a se zkratkami uveden zdroj pohádky, na př. časopis Neven, v Lublani 1858; Vuk Štef. Karadžič, Srpske nar. pripovet-ke; Novice 1857, 1858: Rakovskyj, Pokazalec, Oděsa, 1859; Maksi-movič, Tri skazki, Kijev, 1845; Afarasjev, Narodnyja ruskija