str. 47
Zázračný léčivý pramen sv. Víta v Habří u Ö. Budějovic. Na den 15. června připadá památka sv. Víta, jemuž mimo jiné kostely v Čechách byl zasvěcen též kostelík u Habří (okr. Č. Budějovice), který jest nyní úplně rozpadlý. Býval dříve oblíbeným poutním místem, u něho byl pramen, kterému připisovalo lidové podání velkou léčivou moc (viz Fest-Kalenden-, Reinsberg Düringsfeld). O prameni vypravuje zápis Budějovské kroniky r. 1621: »V tomto měsíci červenci stal prý se slepý člověk vidoucím a chromý voják schopným chůze u studánky u Haberského, jinak též u svatého Víta«. Kostelík byl zavřen r. 1786 (Mareš, pozn. B. kŕ.) a tím učiněn na vždy konec lidovým poutím. Karel Šmrha.
Potrestaný hráč v Kutné Hoře r. 1559. Do sousedství v Kutné Hoře byl r. 1559 přijat Velký Jiřík, u něhož br.zo bylo shledáno, že je velký hráč a ač byl napomenut, nenechal hry, ano svévolně tolary na hromady sázel, jakoby měl na tisíce a vzniklo podezření, že si peněz málo váží. Byv o tom tázán, řekl, že hťá o své a správe-, díivě a nikomu že neubližuje. Páni mu namítali, že prý řekl, že mu čert dává peníze a že mu čert dlužen právě 2 kopy grošů. Tomu Jiřík odpíral, řka, že Pána Boha potřebuje a ne čerta. Nato páni, kdo tak hraje, jako on, že těžce nevydělává a že je přec jen podezření. Jiřík se brání a žádá pánů, ať se ptají zde i v Praze ve váze a tu zvědí, Jíde peníze bére, a že mu není o 4 centnýře, když dělá. A poněvadž hrá o své, tu nikomu do toho nic není. Z uvážení panského pro takovouto nevážnost přišel do šatlavy, z níž nesměl, dokud by 10 kop pokuty nedodal. Josef Šimek.
Kdo nevěří, ai tam běží. Teta Mikátoyá škádlila nás děti podivnou řečí: Nevědomý na cestě sedí, slepému do očí hledí, němý hlučnému pošeptal, by beznohý pryč utíkal. Beznohý leze na dřevo, bezruký hází na něho, bezruký chytá kuřata, nahému strká za ňadra. Byla tam jedna babka, ta ráda jídala jabka. Slupky, vej-lupky, byly jí trpký. Ještě se víc přiznávala, že z prosa jáhly dělala. A ty istaré hatě katům, přivrtalo babku k vratům. (Kostelec nad Vltavou, zápis r. 1883.) Č. Zíbrt.
Léčila záduchu hnojůvkou. Vídeňský Deník 1918, č. 201 uverejnil s tímto záhlavím zprávu: »Na kliniku pro f. Dr. Maixnera v Praze dopravena byla domkářka Anna Votrubová z Rokycanska, která trpíc záduchou, vypila sklenici hnojůvky. Poradila jí to sousedka, že bude hned zdráva; že hrnojůvkou se trubice v krku pročistí, aby to jen tak udělala, že bude zase vesele choditi. Votrubová poslechla, napila se odporné tekutiny, ale protože zachvácena byla prudkými křečemi žaludečními, odvezli ji do Všeobecné nemocnica. Tam vypláchli důkladně ženě žaludek a propustili ji opět do domácího ošetřování.« Protože zpráva o tomto lidovém léčení za zmatků válečných zůstala nepovšimnuta, považuji za nutno, aby jako doklad novodobé poverčivosti byla v Českém Lidu zachována.
Rudolf Janovský, ředitel Spořitelny, Holešov.
Fr. Haise Modlitební hriiha. Uveřejnil jsem v »Českém Lidu« paměti oblíbeného písničkáře Fr. Haise. Paměti ty neobyčej-iiě^ se líbily. Redaktor »Národních Listů«, Jos, Kuffner; věnoval jirn zvláštní feuilleton. Redaktor »Večera« J. Hais Týnecký zpráťjQyal je v povídku zajímavou. Paměti ty jsou chovány v bibliothece; Wh-
|
|
