str. 48
sea Národního českého. K nim formátem, vazbou a způsobeni písma druží se rukopisná modlitební kniha, psaná rovněž od Fr. Haise. Daroval ji podepsanému, zvěčnělý Em. Pecka, správce chudobince u sv. Bartoloměje v Praze (kdež byl Fr. Hais chovancem) a podepsaný věnoval ji do bibliotheky Musea k ostatním svazkům. Hais vypsal si z neznámých předloh a částečně (zdá se) složil sám. modlitby, písně, litanie a z knížky asi jako pořadatel procesí na Sv. Horu, do Boleslave, do Hájku a pod. se modlíval. Podávati obsah v »Českém Lidu« vymyká se z rámce.našeho časopisu. Upozorňuji však na tento doplněk Pamětí Haisových, koho_ by dále snad osobnost Haisova i po této stránce zajímala. Č. Zíbrt.
Hody z české muzikantské kuchyne. V době oslav nesmrtelného' Smetany zaslechl jsem v útulné zahrádce »u Malinu« pražský vtipný výklad, jakou máme dnes muzikantskou kuchyni, kdy se zdarem a úspěchem hrají a skládají nám hudbu českou: Kuchynka, Polívka, Zelinka, Petrželka, Cibulka, Vohanka. Vomáčka a rozumí se prý, že nemůže .při tom chyběti Máslo a Sádlo. Č. Zíbrt.
Manželské rozvody za starodávna. Co je dnes zjev všední a hojný, ranoihdy z umíněnosti a na škodu rodiny provedený, býval dříve vzácností. R. 1486 žádal Drfer se ženou, aby byli od pánů na radnici Kutnohorské statkem rozděleni a rozvedeni. Marná byla napomenutí, aby spolu žili jako manželé. Derferka pro Boha prosila, aby ji opatřili, »že se chce živiti bez muže, Bohu sloužíc1 až do smrti.« Derfer podvoloval se ke všemu, jen »aby jí prázden byl.« Vidouce páni, že »jich bytu nikoliv spolu není,« ustanovili,. aby Derfer dal ženě 30 kop gr., 2 peřiny, 2 prostěradla, polštář a podušku, truhlu, konvici a žejdlík, šaty její chodící všecky, a aby se na dobro rozešli. R. 1492 šly spory mezi Antonínem Těšínským a, Annou manželkou tak daleko, že byly podány před právo duchovní na Hrad pražský, ale odtamtud přikázáno, aby svorně a v lásce manželské žili. Ale přes to »mezi s'eíbou, vřeli«, spolu býti nechtěli, až Věc žalobně přišla před mincmistra. Tu páni vidouce,, že spolu býti nechtí a aby k horšímu něčemu nepřišlo, ustanovili, aiby každý své živnosti si hleděl. Těšínský dal ženě dům v ulicí k sví. Barboře, 100 kop gr., šatů s lože a šaty chodící a tím se* rozešli. Josef Šimek.
Ztrestaná stávka kutnohorských řemiků 1574. Před Hodem Božím vánočním 1574 poručili šepmistři, aby řezníci kutnohorští na Štědrý den z dolních krámů šli prodávat maso do horních. Ale řezníci nechtěli poslechnout; k vyzvání volali: »Až půjdou všichni,; půjdu také,« ale nikdo nešel. Za tuto neposlušnost vzati ihned dva z nich do vězení. Tu volali ostatní »Pojďme, tovaryši, také do vězení, zavřeme krámy a neprodávejme« a srotili se u váhy, neb je posel oběhl a »punt« byl hotový. Kdyby nebylo! svátků vánoc-níoh, poznamenává radní pásař, byla by z toho povstala bouře. I vzati jsou skoro všichni řezníci do císařského trestání a střídavě zavíráni, jak pan mincmistr vyhlásil. Brzo po Novém roce sepsali však řezníci supplikaci o tom a poslali ji do Prahy; ale to ne-vzpomohlo, neboť se jim za to dostalo domluvy a Jiřík Lavička docela dostal se do klády (dvě klády proti sobě, s otvory pro ruce a nohy, jež kládou dvojitou byly sevřeny a klády zámkem zamčeny.) To býval trest veřejný, na rynku vedle pranýře. Jos. Šimek.
|
|
