vlakem. Ve vozo seděle dvě ipianiěke proti mně a pořád' se na mně divale. A deiž jož jim to samém belo jakysé, pré, panimáino od-posfte, že se rua vás toli diváime. Ani navite, -jak ste nám/vzácná. Jož sme neviděle zavázanyho šatka po hanácké »na osa« osm let. Tož sem se temo mosela e zasmát. A jedno přesil sem. do Béstročec na färo jakése mladé pamáotelk (kněz). Stál venko. Já sem šla P>ro

Jan Zbořil, učitel v Tlumačově, v hanáckém kroji na Sletu sokolském v Praze.

maso. Chco mo polóbnót voko a on mě povídá: »Ale stařenko, ve ste hodná. No, řko, velebné pane, dež dá Pámb'U zdrávi (totiž rozumělo, tomu hod;ná po haiiádku tělná, tlustá). Ale- ne, já to> talk nemeslim, Ve ste jinač hodná, že máte šátek po1 hanácké zavázané. Ale Veslóželovi (švakrovi) se to nelébi. Pré, deť to z té hlave jož shoď a choď trocho pokročeléš zároveň s drahém světem. No bať, řko, te mesliš, že ,so hlópá? Dež, řko, si ovááo šáteček pod brado, tož každé vidi, že mám plesnivý (šedivé) vlase a že so stará, a dež si pěkně zavážo šátek na oše, so furt mladíá, protože mě vlase nevidět.