Náš Francek (syn) v Leipňaiiecjh také tak. Ale pré, matičko, deť jož v tem šatko nechoďte. Deť jož v tem žádná nechodí. Mosi vás jož z teho bolet hlaivía a je válm v tem horko. A já řko, já jož to tak donosím do smrti a jinač chodit nebodo. (Poznámka. Skutečně stařenka tato věrně stojí v slovu. Nebo o vánocích r. 1923 jsem doslewhl, že jeĚtě žije a šátek tak dosud »na uši« zavázaný nosí.)

v A tetičko, jiaik ste se to oěeile vázat1? No tak. Než šle děvčata do škole, matička jim ovázale šátek na oše. A dež matička nemele kdé (času), mosele jit časně ráno do póla, tož děvče si tem šátek samo zachomolelo, jak omělo. Maléch šátečku nebelo, jenom te hroby (hrubý, velký). Dež -sine potom šle ze škole, tož te starší tem malém řikale. Pré, te máš škaredě zavázané šátek. No ja, dež matiěkia nésó domia a já »am,a 'neonům. Tož olcaž, já tě to spravím a zavázala ji ho znovo. Tak se ocele jedna od drahé.

Dež sem chodila do šikole, vedli nás bévale stařeníka a ti rádi šňopáviale. Onii decike, než sem šla do škole, mě posiláivale ptro ten tabák sno.pa.ve do Olšiain (vesnice asi 'A hod. vzdálená od Býsťročic). Tode v Béstročecich ho neiprodávale. Tož ta stařenka mě řlkávale: Botoško, zaběhni mě pro ten tabák. Dež ho nemám, tak so bez něho tesklevá. Tožv já siem^ letěla pro tem tabák jalk drak, Pan rechtor náis nevíc očival počétat z hlavě (nazpaměť). Říkával nám pré: Když (přijdeš ma trh a budeš kupovat plátno, tajké budeš míti s sebou tabulku? Dež sme přešle dam ze šikole, bévale snie nedobrý jak ěeirti. Kór já sem béla nlade všeoke (nejhorší). Ohodile sme na trávo ma .mezie. Na mezáoh bélo zakázaný žit trávo snpania. Jemom rokania se muhla trhat. Alé me sme medbale. Dále sme si soikmě meze nohe, sedle na 'tlo mezo jak na koňa a jož to šlo. Dež sme oviděle hotairia (hlídače), hned' sé srp skoval a trhalo sme tráivo rokama o všecko pryč. Dež hotař přesil až k nám a začal nám nadávat, řilkiale sme. Copjak mám srp1? Deť, řko, trhám holó rokó. A dež odeíšil, vaale sme zas srpe a za ohvilko béla mezajak dež jo bře.tvó oholí. Lebo, někde sme postnkale triavny koše jedem do drohyho na té meze a včel přeskakoval©, kerá névéš veskočí. Já sem deeke mévéš veskočelia.

Dež sem vešla školo, mosela se:m jož našem pře práce pomáhat. Mlátilo sme jedno v země na mlatevini. Bela seim v tem žoipáinko (kabátku) a měl lokte roatrhiamy, ale mě v něm bélo teplo. Miatička mě ho potom zalátale a mě začalo zibst v roce (ruce). Povídám matičce: »Deeke, rko, nejakó hlóiposť vevedete. Zašele ste mě rokáve a včil je mě zema!«

0 přástkách: Dež sme přidáiviale, tož se dále přes jizbo dvě lavke v sobě lenoebama, a světidla (louče) do prostředka. Sedlo se a předlo se, pře tem sme zípivale a lebo vetkládale pohádke. Pa-oholek Janek nériač vekládával o jfednem zámko, co tam bélo višeeko ze siaméch dijamanltu -a fryja,miantu. Jak začal, jož sme se všecke řeohtávale. Janek zas bode vekládat o saméoh dyjamianleoh a fry-.iiatmanteoh. Někde sme si vizale groneke (ikrani/ky, povídky) a někdo čti nazhlas a me smie poslóchiale: O Jeinoféfě, Jiříkovo viděni, O krásné Karolincei, Věrmá Róza, 0 AnšiPifflovi, Ondřej Důvěra, 0 Melozině a dovijaky. Mele sme .iioh navepučivianéoh oelé stoh. Každé večir se jedna přečtla. Tatíček jož kolelkrát nám řikale, abechme šle spát, a me sme nechtěle. Tož poěkyte, až se toi dočte.

Další jrozipravy tetičky Aindrýsky jsem si poznamenal při různých příležitostech a njáštěvách v letech 1904, 1909 a 1906. Při jedné návštěvě v Býsíročicíoh o prálzdnináoh seděli jsme u Anďrýsů