moučka, Jako když sníh potrousí. Až .posléze zahlédl dvě ženy: každá měla pod páží kus hnoje a rukama to roztrušdvaly, Jedna utekla hned do lesa, ale druhé se asi Michalcův syn obzvláště líbil, protože byl ehasmík pěkný, zůstala déle ^a poli, také ji mohl pozorovati. A tak jej napadlo, i když se po druhé blíže viděli, že na ni promiuyil po chasnicku: »Pojď si sednout, děvče, já tě svezu!« I ochočil ji tak. že se potom vozila nia rozvoře vaadu; k němu si sednouti nechtěla. Dovezla se vždy až na vršek na Vratas kdež seskočila a utekla.

Když to doma vyprávěl, ustálil se čísi nápad, aby prý divou ženu přivezl až do vsi. Ta rada se mu líbila. Namazal tedy rozvoru hustou kolomazí a jel zase. Divá ženka, jsouc již smělejší, usedla si zasena obvyklé místo vozu. Oni pak usednuv na zástavu, pověsil opratě na klanici, hleděl řečí pozornost její upoutati jinam. Když přijeli na Vrata, pozoroval, že se přece chystá seskot-8iti. I seskočil rychle s vozu a než si suikně vypletla s rozvory, chytil divou ženu, křikl na kobyly, aby zastavily, naložil ji na vůz vedle sebe a nechtěl ji pustiti, že musí a musí s ním: když pomáhala pracovati, aby s nám také obědvala.

Tak přivezl Michalcův syn z Porešic divom ženu až do statku. Obydli statKu nym juzivá J. i-i-och. Před siní byla besídka, viastně takové široké zápraží, pokryté střechou, přesahující od stavení. Na besídce stával vždycky mandl. Ve statku si divá žena počínala nenae&ně, a byly ji některé věci směsné. Obzvláště když seuéii u štola a jedli, jak bylo zvykem, ze společné velké mísy, neudržela se smíchem, a »řehtala se ma celé kolo«, když někdo ukápl na stůl. Svolila, že ve statku zůstane přes noc A tu, když seděli u večeře, zašramotilo něco na okně na besídce. Když se všichni do okna ohlédli, všecko se ztišilo, spatřili tam divého muže, jak stál na mandlu: hleděl do okna, maje oči vybalené jako radelní kolečka a křičel: »Majdáleno, divá ženo. nepovídej, nač je dobrá Černobýl a metlice, nebo by svět světem nestál!« Konec neho volání provázela divá žena bujným smíchem. Divý muž se již neozval. Poněvadž se po snídaní neloučila k odchodu, pobídli ji Michalcovi, aby zůstala u nich, pokud se jí bude líbiti. Večer opět přišel divý muž a upoutal na sebe pozornost zoufalým voláním: »Majdaleno, divá ženo, nepovídei, naí je dobrá Černobýl a metlice, nebo by svět světem nestálk Divá žerna se opět divoce zasmála. Třetí veěeir opět divý muž volal do okna při večeři, ale divá žerna se tentokrát nezasmála. Zasmáli se místo ní, kdož seděli kolem stolu u večeře, a to ji tak zarazilo, že byla jako zmatená. Vytratila se po večeři ven, již se nevrátila. Michalcův syn ji také nikdy již nespatřil.

Za starých dob zdržovali se také ve zdejších lesích diví muži. Leckdos je viděl, ale ještě více bylo lidí, kteří je slyšeli v lesích houkati. Proto jim říkali: Houká houkal, hejkal! V_ Jezviné žil sedlák, jménem Štěpánek. Měl příbuzné ve vsi Bratří jo vě, od kterých býval zván a které také navštěvoval při různých slavnostech, a oni návštěvy spláceli. I byl jednou u nich na posvícení a když se vracel, uslyšel také divého muže v lese, v Počepické hoře zvaném houknouti. Ale když někdo takové houknutí po něm opakoval, tu prý divý muž byl ihned u toho člověka a chtěl mermomocí, aby s ním tancoval. A kdyby ho někdo poslechl, tak dlouho by jím divý muž točil až do síirhání, aś i šaty na něm by roztrhal a člctvěka do smrti utancoval.