Divému muži žádný člověk neutekl, jak uměl utíkati, a kouknutí jeho se široko daleko 'rozléhalo, Ale soused Štěpánek byl tak dobře naložen, když šel z posvícená z Bratříjoya, že mu ani na dobrém nápadu nescházelo. Opakoval, co mu síla stačila, houknutí divého muže v Počepieké hoře v lose a co chtěl, stalo se. Divý mutž tu byl hned a jen a jen chtěl tancovati. Štěpánek nevěděl, co má dělati. Ulehl si honem na zem a nechtěl vstávati. Ale když divý muž neodcházel, neustále jej nutil a šťouchal a kopal do něho. Štěpánek vyskočil a utíkal k Porešicům, ©o měl síly. Divý muž běžel za ním a když jej doháněl, »praštil sebou* Štěpánek opět na z»m a nechtěl vs+ávati. Divý muž k němu přiběhl a neustále do něho stebal a říkal: »Neměl chůdy, našel chůdy, hajda!« Když už Štěpánek nemohl vydržeti to šťouchání a trochu si odpočinul a dechu nabral, isebral se opět .jak nejrychleji a uháněl, co mohl, k Porešicům. Když nemohl dále, převalil se zas a pobízení divého muže se opakovalo: »Neměl chůdy, našel chůdy, hajdak

Tak jej dohnal až k Porešicům do vršku Lipovice za Jande-rův křížek, kde cesty se rozcházejí. Divý muž se rozběhl cestou, jež vede do středto vsi do vršku Chmelnice pěšinou podle Barho-ňovy a Michálkovy strouhy. Štěpánek byl rozběhnutý eestnju vozovou do vršku Lipovice. Ta cesta vede nia východní část vesnice, asi vejpůl vršku se uhýbá více do středu vsi na levo, ale pěšina se uhýbá na právo okolo zahrad až nahoru k poslednímu statku, dříve Švagrovu, nyní Procházkovu. Tudy se Štěpánek dal a myslil si, že zůstane ve vsi přes noc a dále nepůjde, protože byl celý zmlácený. Ale když dospěl až za Kolínovu, nyní Vůjkovu stodolu, ohlížel se, kam se ztratil ten divý muž? Myslil si, když ho nikde neviděl', že šel přes ves na jinou straniu1?

O dobrý nápad nebyla nouze. »Dalefco-Hž srnám domů, jen přes vrch. Bodejť bych tki -dělal nocleh.« Šel tedy domů do Jezviiné. Šel okolo zahrady až nahoru k cestě, jež vede k Jezviné, kdež v rohu zahrady stojí sušárna. Jak tam slejzá s meze do úvozu, kohož tu natrefí, jako divého muže! Seděl v úvoze skrčen a čekal na něj. Štěpánek ihned se hrabal nahoru, a potom nastala opět taková honba jako dříve, jenže to měl Štěpáneik horší: je to do vršku. Domů se šťastně a brzy dostal, trochu to odležel, ale nikdy se již po divých mužích iiieporotshal, když houkali po lesích.

Diví muži také kradli děti, nejraději kluky, vlastně vyměnili je zia své. To jejioh bylo takové hlavaté, ošklivé a moc břeštělo. Potom se i po letech poznal takový »pirohandlovaný« člověk: měl velké vyvalené oči, velkou, nemotornou hlavu, a »celej nekryfnej«. To když byla žena v koutě, muselo se tak dlouho dítě ve dne v noci hlídati, dokud nemohla žena odejíti do kostela. Potom neměl již divý muž žádné moci. Jednou v Poěepicích byla jednia selka v koutě a měla děvečku Anku, za kterou chodil cbasník. Statek byl postaven jako obyčejně nízký se širokou besídko j, krte stával stůl, a tam se jídalo, když bylo venku teplo. Děvečka měla také více práce a posluhovala selce s babičkou obyčejně pozdě do noci. Jednou nese babička ven vanu s koupelí (bylo to již hodně pozdě) a jak se obhlédne po besídce, vidí za stolem seděti chlapa: hlavu měl položenou na rukou, jako by dřímal. Když se vracela, povídá mu: »Honzíku!« a zahýbala jím. xnemrzí vás toj To dnes nejde Anka dlouho.« On zdvihl hlavu, vyvalil na ni oči velké jako rá-delní kolečka, sebral se a pádil ven. Babička se hrozně ulekla, když spatřila, že to není Honzík, a vzala taky do zaječích. Tu