Bibliografie německá uvádí 18 vydání, překlad francouzský r. 1532, anglický r. 1557, dánský r. 1571 atd.

Pokud se týče staročeské literatury, upozornil jsem v knize Staročeské výroční obyčeje, Praha, 1889, ve stati »V zimě« na str. 231, na. doklady bezpečné, že záhy přeložen byl Enšpigl také do češtiny. Budovec ve svém Antiaikoranu, Praha, 1614, 99, zmiňuje se o řadě knih tenkráte oblíbených mezi lidem: »Ježto jiní pohané, nercili historie,1 ale zjevné básně ku příkladu nějakému liderm anebo k zasmání ůákým pořádkem sepsali. Jako ať českých básniček dotknu, kronyka o Biancifoře, o Štylfrydovi a jiné, též Amadis francouzský a třebas přidejme i Markoita i Eigen-špigla, též i o Satranské zemi, do níž se lidé skrze klobásy projídají. Též de Utopia, kteréžto země se nenachází, avšak všudy nějaké posvíceníčko a něco pro kratochvíli a k zasmání slouží. Ale v Alkoránu jest pravá olyoputrida, totiž jako nějaké blivani-ny všech posměvačův Božích, pošlých cd Izniaele...«

Skladatel výstražného rýmování »O nebi a pekle«, vydaného v Starém Městě Pražském, 1620, na listě As s přídechem výčitky postyskuje si: »Pakliť se komu nelíbí, můž' čísti, co se mu vidí. Mrzí-li ho písma svatá, miiže čísti Fortunata, Eilenšpigle a jiné básně, frejířské, sepsané krásně, třebas i Frantova Práva, na vůli se všechněm dává.« Srv. Zíbrt, Frantova Práva, v Praze, 1904, str. XIX.

Na vrub četby o vychytralém Enšpiglovi dlužno počítati, že říkali staří a říká se posud: »selský syn, chytrák, vybranej jako půl Elenšpikla« (Domečka, Paměti Třeboňské, Ohlas od Nežárky, 1887, č. 9).

Ke konci 18. století zavrhoval V. M. Krame rius jako mravo-kárci staročeští oblíbenou četbu lidovou, jak praví »hloupých povídek o Finetě, Bruncvíkovi, Meluzíne, Štilfrýdovi, Popelce, Ajlenšpiglovi a jiných více, ježto zhola ani k naučení, ani k nejmenšímu mysli vyražení nesloužejí«, »jež,« prý, »mdlý člověka mozek za dnů nevědomosti smyslel.« Viz Dr. H. Máchal, »O některých knížkách lidového čtení«, »Pastrnkův Národopisný Sborník«, svazek 3., Praha 1898, str. 24.

Přehled vydání Enšpigla (Eylenspiegel, Ulenspiegef, francouzsky Espiěgle, anglicky Howleglas atd.) v literaturách západoevropských (bibliografii) podal úvodem ku přetisku prvního německého vydání ve Štrasburce r. y>15 u Jana Grieningera (název: Ein .fcurtzweilig lesen von Dyl IJlenspiegel geboren usz dem land zu Brunszwick. Wie er sein leben volbracht hatt, 96 seiner geschienten) Herman Knust podle jediného výtisku zachovaného v Londýně v Brittish Museum ve sbírce Neudrucke deutscher Litteraturwerke des 16. und 17. Jahrhunderts No. 55,