že také Poláci snad naleznou (ve vazbě staropolských knih) svoje »Práva Frantovská«, jejichž ohlas ozývá se" v četných, již uvedených knížkách prostonárodní četby polské, popsané, s ukázkami obrázků, v nákladném a obsažném díle Badeckého.-------

K. Twardowského Gęś świętego Marcina, Lwów, 1630, věnovaná Svatomartinské huse, shoduje se s českými i latinskými koledami, písněmi a divadly, jež jsem vylíčil a výběrem otiskl v knize Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní, v Praze, 1889, str. 180 a d., jakož i v 6. svazku svojí sbírky »Veselé chvíle v životě lidu českého«: »Den se krátí,, noc se dlouží«, v Praze, 1910, str. 1. a d., kdež uvádím samostatnou literaturu o Martinské huse vůbec a také staročeskou, zejména: Sim. Beniowsky Glattovius, Victima anseris in biographia D. Martini comprehensa et Martino Bachacio a Naumericz conse-crata, Prague, 1608. S polskou, uvedenou skladbou nápadně sho^ duje se skladba staročeská: Jiří Tesák Mošovský, Martinianus anser, to jest, Svatomartinská hus, v Starém Městě Pražském, 1612, 12°. Staročeských skladeb o Martinské huse použil a z lidového podání těžil Václav Thám ve své veselohře, přečasto sehrané, pod názvem: Martinský rohlík a martinská husa. Chystám o Martinské huse podle těchto; knížek další článek srovnávací, na základě poznatků, získaných v poslední době a s použitím polských pramenů, od Badeckého uvedených a ještě jiných památek českých i polských.------

Téhož spisovatele K. Twardowského, Bylica świętojańska, Lwów, 1630, líčí význam čarovné byliny Černobýlu, opředeného zkazkami, pohádkami lidu českopolského, v obřadech svatojanských, rovněž jeho příbuzná skladba A. Piotrkowczyka, Sobótka, 1617 (viz Dr. Jan Eymarkiewicz, Pieśń świętojańska o Sobótce, 1617, objaśniona i oceniona, Poznań, 1884). O příbuzném významu Černobýlu v obřadech staročeských* v noci svatojanské s přesnými doklady z památek staročeských, viz Zíbrt, Lidové zábavy, obyčeje a pověry na den sv. Jana Křtitele, Čas. Č. Mus. 1895, str. 252 a d., zejména na str. 257, 476, 477, kdež polské obyčeje s »bylicou« přirovnávám k obyčejům staročeským s Černobýlem, k ruským příbuzným obyčejům při obřadech svatojanských (»kúpalo«) a u Jihoslovanů (»Kres«). Není divu, že »bylica«, bylina tak důležitá od let pradávných při oslavě letního slunovratu, přeměněné pak na oslavu předchůdce Páně, Jana Křtitele, jako u všech Slovanů ostatních, počínajíc Čechy, byla velebena a popisována jako hlavní součást polských obřadů Sobotkových.