svatební, bez údaje, kde a kdy, proč se píseň při obřadě zpívá. Jal se tedy líčiti všechen život lidu, věrně slovem i hudbou. Tak vzniklo monumentální dílo, jež vůči jiným pracím toho druhu vyznamenává se skvělou výpravou hudební, podanou vynikajícím hudebníkem (na ÍO.'QOO hudebních příkladů).

U Kolberga, jenž použil též zápisu ze sbírky Oleskovy (Zairského) a Wójciekého, píseň tato jednak se připomíná, jednak uvádí v celku asi padesátkráte: buď jen slovy, nebo jen nápěvem,- neb obojím; hudebních obměn tu nalézáme 31. Lid nazývá píseň proste chmel. Pějí píseň vdané ženy, když čepí nevěstu. Někdy se k torna hraje, a tato hudba sluje též chmel. Z toho vznikla i polonéza (chodzony).

Píseň je tedy pevně zasazena v obrazec obřadový na nemě-nite'né místo, působíc v tomto svém životním povolání po všech polských krajích. Již to ukazuje na její stáří, věkovitosť. Všimněme si však slov a nápěvů. Shledáme, že se zde skutečně jedná o dědictví dob, jež sice, podobně jako v geologii, nedají se přesně stanoviti, kde však se nesporně jedná nejen o staletí, ne-li o tisíciletí.

Důležitým znakem je stejnost základních prvků textových i hudebních, jež jest ihned nápadná přes to, že naskytují se i některé obměny obou způsobů. Základem všech tekstových variantů, nebo lépe řečeno: vlastní a původní písní, je tekst, jejž jsem, v českém ovšem znění, zapsal na Chodsku: Oj chmielu, ty bujne • ziele, nie będze bez cie żadne wesele. Żebyś ty, chmielu, na tycki nielaz, nie robiłbyś ti z panienek niewiast. Ale ty, chmielu, na tycki włazis, niejadną pannę wianecka zbawis.

Až na to, že v českém znění v prvé sloze je pivečko a v polském wesele, možno mluvit o totožnosti obého. Poněvadž druhý případ je nejčastější v písních polských, pokládáme jej za původní. Tím zachovává píseň charakter symboličný, kdežto »pivečkem« stává se píseň prosaičtější. Polskému znění náleží tedy přednost se stanoviska uměleckého. Změna česká je dílem doby pozdější. Čas zřídka přidává písním krásy. Píseň polská mohla se snáze uchovati, chráněna jsouc rámem obřadu. U nás obřad se záhy uvolnil a s ním i píseň; tu pak byla vystavena průvanu, jenž jí neposloužil.*)

Jinak píseň polská vykazuje ještě jeden důležitý rozdílr každá sloha opatřena je přípěvem (refrénem), většinou takto znějícím: Oj chmielu, oj niebożę, niech ci, Pan Bog dopomoże (n p bo: to na dol, to ku górze) chmielu niebożę!