dvou závěrečních a spolu základních, sloh, jež odolávají šťastně všem katastrofám, píseň stihajícími. Jsou jako z bronzu. Dovedou zmizet, ale nikoli se změniti.

V nápěvech Holasových, ždárský- je nejlepší, téměř roven mému chodskému, ač je většího rozpětí (oktáva). Za to kloučky, v prvé polovici velmi dobrý, v druhé počíná si zahrávati se živly valčíkovými a samým sběratelem jest označen za pokažený (sentimentálně zdůrazněným, osaměle vyzdviženým citlivým tonem).

Nápěv milevský pak není vůbec komponovaným nápěvem, nýbrž jen kusým odpadkem nějaké melodie valčíkové. K textu je přidán přípěv, jenž k písni nijak nepatří (co rádi šoupnou, to rádi houpou, to rádi tancujou, veselí jsou) ani slovy ani nápěvem, neboť k vůli němu se celý nápěv opakuje. Doklad, že sem nepatří, nalézáme u Holase: přípěv byl vzat od písně předchozí, kde je spíše na místě.

(Poučení ze zápisů Holasových: Píseň, čím více vzdálena Chodska, tím více trpí úhony, buď na textu nebo nápěvu nebo na obojím; jen druhá a třetí sloha textu chodského, pokud se zoela nezapomněly, jsou jako skála.

Dále můj přítel, skladatel Karel Weis ze své rukopisné sbírky dal mi laskavě ku použití zápis, r. 1923 v Čabuzi u Vácova na Šumavě učiněný. Text je jako můj chodský, až na dialektickou zvláštnost: po plotouch místo po plotech. Že je písni cizorodě předeslána sloha o lásce (Lásko, ach, lásko, tys mezi náma, jako ta vodička mezi horama), není sice správné, ale na rozdíl od případů jiných tolik prospěšná, že brání zvrhnouti píseň na pouhou pijáckou. Weis zvěděl, že píseň zpívali při svatbách, když se na stůl pivo nosilo. Přicházíme tu k poznání, že tedy i u nás, jako v Polsku, byla píseň původně obřadní, svatební. Nápěvem je blízká mé chodské, skoro totožná s nápěvem Holasovým ze Žďáru; je jen jednodušší, tak že její »kolečkový« typ se velmi dobře jeví.