Konečně se píseň tato bez nápěvu vyskytuje v záznamech svatebního řečníka V. Berana v Českém Lidu, IV., str. 503. Beran dodává o ní totéž, jako Weis, že se píseň zpívá o svatbě, kdy se pivo nosí. Text má jen dvě slohy, jež se rovnají prvým dvěma slohám chodským. Zápis z Celina na Dobříšsku, tedy z místa až dosud nejvzdálenějšího od Chodska. K tomu dodávány že Weis ji slyšel též od jednoho ze svých přátel, jenž se jí naučil v Kar-dašově Bečici.

Co z těch všech záznamů a údajů plyne? Že píseň se vyskytuje — pokud až dosud lze tvrditi — jen v jižních a jihozápadních Cechách, že nejlepší její znění je chodské a že čím více se vzdaluje šumavským hvozdům, tím více je podobna zavátému, vadnoucímu a usýchajícímu nebo zahnívajícímu listí.

Vyplývá dále, že nejcennější části písně, to jest druhá a třetí sloha chodského znění, mohou býti lidem zapomenuty, ale změnám nepodléhaly, což vysvětluji jednak jejich starobylostí, jednak klasioností uměleckou, jež prostě nepřipouštěla a nepřipouští jakékoliv změny nebo obměny.

Nyní uvažujme: Nehledíme-li k pruskému Opavsku, píseň tato, jež v Polsku je tak důležitým a všude rozšířeným živlem, u nás nevyskytuje se nikde, leč na českém jihozápadu a sice tím způsobem, že se zdá býti těžištěm jejího území nejzápadnější naše hranice. Srovnejme s tím, co praví zmíněný již polský učenec Bystrou: »Je rozšířená po celém Polsku, hraníc národopisných nepřekroěuje, leč výjimečně«. Vidíme, že píseň hranic národopisných sice nepřekročila, ale zato přeskočila, přelétnuvši území národa sousedního a příbuzného a usadivši se v jeho opačné končině! Věc tím nápadnější, že ze západu přijíti nemohla, neboť kult chmele byl mu cizí (Germánům i Románům).

Je zatím vedlejší otázkou, je-li to naše původní píseň ěeská, nebo dar sousedního národa. Vždyť v tom ohledu lid český a polský již od pradávna pěstovali »českopolskou vzájemnost'« v míře největší, mající spoustu společných popěvků. Uváděti příkladů nelze. Šly by do sta. Jsou to naše písně nejobvyklejší, jež nalézáme též v Polsku: Červená růžičko, Sil jsem proso na sou-vrati, Já tady nebudu, Horo, horo, vysoká jsi! atd. Ty všecky poletují však u nás všady a všude. Jak to tedy, že právě tato, v Polsku, tak důležitá píseň, u nás se neobjevuje nikde .a že se jen tají na úpatí šumavském, v Brdech a v krajích jen nejblíže sousedních?

Neubráníme se vzpomínce dějinné, podle kteréž prý Chodsko bylo osazeno polským lidem. Břetislav I. přivedl prý s sebou z vítězné výpravy r. 1039 do Polska zajatce, nabyté při dobytí hradu Chodzec nebo Gdec, v severní části Polska, zvané Mázoví.