nese v rukou pestrý prapor. Na hladké tyčce je připevněn červený turecký šátek a na něm přišit menší šáteček bílý, vyšívaný a bohatě okrášlený pestrými stužkami. Praporu tomu říká se »fedro«. Někde říkají fedro pouze třapci, jenž připevněn je na horním konci tyče. Střapec ten visí na vlajce vesele. U Pod-lužáků nikdy jsem neviděl tohoto fedra. V dědinách hanáckých a posloslováckých, k Brnu blíže, však praporce a fedra před hody dosud obstarává třetí stárek. Kupují je v Kobylím, kdež

Brslenové fedro na stárkově fangli o hodech na Moravě. Foto: K. Dvořák.

kterýsi člověk umí je krásně z brslenu strouhati. Střapec z br-slenových vláken (na půl metru dlouhých), běložlutých visí z fedra. Kázem se všecko stiší. První stárek již vystoupil z řady. Fedro má přeloženo přes levý loket, tak že prapor zakrývá mu nohy od boku poi kolena...«

Veden Herbenovým pokynem, jdu pro poučení do knihy »Lidové dokumenty a jiné národopisné poznámky. Z několika jihomoravských dědin sebrala Augusta Šebestová«, v Olomouci, 1900, str. 71: »Fedro neumí každej udělat. Nebožtík Loužeckej v Kobylu to uměli tuze krásně. To museli celej les křížem a křížem pochodit, a nahledat si brslenovýho dřeva. Potom si napíchli na křivák (kudlu) fazulu a s tú fazolů z tého dřeva nakrúhali