str. 78
Lepší lenoch než nedbal: lenoch aspoň dá udělati, nedbal ani sám neudělá ani udělati nedá. — »Ach můj milý Bože, kdo pak jen ty mastný buchty sněd'! rendlík poklopil a na mě to sved"?«, smějí se ženichovi, který se nechce znáti k dítku svému. — Není hanba do kabátu, ale hanba z kabátu. — Hadr plachtu haní, jsou oba roztrhaní. — »Pamatuje na vdá vadlo«, říká se o kuchařce, když přesolí. — Zima dlouhá, všecko shoulá (všecko stráví, třeba sebe větší zásoby). — Pes, kočka a malé dítě poznají, kdo je má rád. — Nemoc na centy přichází, na loty odchází. — Lotrie slibuje lidem dukáty a svléká z nich kabáty. (Z Lázu u Strakonic).
Václav Schwarz-Lázecký.
Otázky a odpovědí.
Kam pak jedeš, můj Honzíčku. V Č. Lidu byla uveřejněna otázka, kdo zná písničku o váhavém, bručivém a přece povolném Honzíčkovi. V letě r. 1925 slyšel j-sem ji v této úpravě ve Švabíně u Zbiroha: Můj zlatý Jeníčku, dej mi jednu švestičku. Nemusíš ji jíst. Až ty se udobříš, jak ty mně ji přece dáš. Vem si tuhle nahnilou! Můj zlatej Jeníčku, tu já nechci! Jinou nedostaneš. Až ty se udobříš, jak ty mně jinou dáš. Vem si tu žlutou. Můj zlatý Jeníčku svez mě! Jdi, máš mladé nohy! Až ty se udobříš, jak ty mně předce svezeš. Sedni si na rozvoru. Můj zlatý Jeníčku, já bych spadla! Jdi, nespadneš. Až ty se udobříš, jak ty mně přede svezeš. Pojď si ke mně sednout! Č. Zíbrt.
Brada na markýž stříhaná? Kdo vysvětlí: »Sedlák měl prý sukničku premovanou, sedlák měl sukničku premovanou, bradu ná markýž střihanou (?).« Viz Konráda Hosia Rozmlouvání Petra se Pánem, Praha 1585, 1. C. 4. (Viz Zíbrtův přetisk ve Světové knihovně č. 360.) Marně jsem hledal vysvětlení (markýž?). Podaří se někomu jinému objeviti původ slova? Č. Zíbrt.
Brada česká módou v Polsku v 16 století. (Prof. L. P., S.). Přejete si doklady z Górnického, Dworzanin polski, o vlivu českého kroje a mravu u Poláků, jak jsem se o tom zmínil v 5. 1. Z úpravy vousů zalíbila se Polákům ve druhé polovici století 16., jak dnes jmenují, »kozí bradka«, místo tváře oholené nebo hustě zarostlé tváře i brady, nebo mohutného kníru pod nosem. Nosili Poláci tenkráte vousy rozmanitě upravené. Jak rozmanitě upravovali bradu ve století 16. Poláci, rozmarně líčí známý básník J. Kochanowski ve zvláštní skladbě »Broda« (Dzieła polskie, Jan Lorentowicz, I. Warszawa 1922, str. 159 a d.): »Raz tak, u gęby wisząc, jako valkownica; drugi raz przykrojona, jako
|
