jesličky, nerozteskní se vzpomínkou na půvab vánočního stromku v šťastné době radostného mládí... To vše bývávalo, bývávalo, není...

Že staří Čechové v zimě po sněhu jezdili, nemohl bych určitě tvrditi, ale že lyže aspoň podle jména znali, o nich čítali, toho doklady podám, se stručnou kulturně-historickou zprávou o lyžích vůbec. Koku 1889, kdy jsem u Vilímků vydal svou knihu »Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prosto národní, pokud o nich vypravují písemné památky až po náš věk«, Praha, 1889, str. 220 ad., upozornil jsem již, že u Hozia v Kronice Moskevské, r. 1590 vydané v Praze, je zmínka o běhu

Seveřané lovci na lyžích.

ruských obyvatelů po sněhu na »koslech, nártech«, jak vykládá Hozius. Z mé knihy potom, často byla tato zpráva otiskována, zejména v listech sportovních, s mým jménem i s opomenutím mého jména.

Neznal jsem tenkráte a se mnou snad všichni čtenáři, že nástroj tu vylíčený byly vlastně staroruské lyže, pro něž ovšem byly v staročeské úpravě latinského popisu od Alex. Guagni-niho jiné názvy (viz dále).

Nutnost chůze v hornatých, zasněžených krajích a ledovcích, vybízela přirozeně k sestrojení nástroje, k noze připojeného, kterým by člověk překonal nesnáze a neschůdnost zasněžených plání a zasněžených propastí, úbočí horských. Podobné »střevíce sněhové« mívali národové horští dávno před Kristem. Často vykládají známé místo z řecké Anabase Xenofontovy (IV, 5) za první zmínku o lyžích. Poradil prý představený obce, aby ovinuli, omotali koňům a soumarům kolem nohou pytlíky, po-