že to nejsou kříže cyrillomethodějské, nýbrž podle zaslaných značek a písmen, slov a náčrtků, že to jsou památníky od zbožných přátel postavené na místech, kde blesk zabil člověka, kde spáchána vražda a jakým nástrojem, nebo sebevražda, kde kůň zabil nebo kráva ublížila smrtelně člověku, kde vůz převrhl se na člověka, kde člověk pádem se zabil, tedy na místech pohromy, neštěstí, simirti nenadálé. Poděkoval a posílal mi další náčrtky těchto křížův, ale s výkladem střízlivým, pátraje po pověstech, jež se družily k těmto smutným pomníkům.

E. 1908 vydal Baar svého slavného »Jana Cimburu«. Posílá mi z Klobúk u Slaného, kde farářoval, knížku, s tklivým dopisem dne 29. 2. 1908: »Žádnou ze svých knih neosmelil jsem se Vám poslat, ale přítomnou, prosím, abyste ráčil přijati do své knihovny. Jest ještě jeden duch, kterému rád bych ji poslal a to je Mistr Aleš, Myslím, že není rkiší. které by tak znaly a milovaly Prácheňsko, jako Vy dva. Nikdy jsem však s Alešem nemluvil, nebyl mu představen a tak se toho neodvážím. Ale jsem jist, kdyby byl znal sedláka Cimburu, musil by ho namalovat, jako já homusil napsat, a snad ten jeho obrázek by pověděl víc, než moje mnohomluvná knížka. Strýc v Putimi zemřel (t. j. farář Baar, viz na začátku této stati, v Putimi, kde žil a působil sedlák Cimbura a leží tam pochován), to je škoda! On instinktivně tušil, co já snažil se tam vědomě najít a dokumentárně prokázat, to jest, tam že žije zděděný charakter českého člověka a ne někde na Karlínsku, kde ho stále hledají .. . Ovšem ne kultura, ale hloupá moda i tam, na Písecku po vsích stále ulizuje kontury onoho reliefu starobylého, takže i tam stávají se povahy stále bezvýraznejší, méně charakteristické, svérázné. Jsou méně a méně podobni Chelčickému, Husovi, Žižkovi, Štítnému atd. a více podobni dnešním Čechům. Je konec! Teď už se tam do toho milého kraje více nedostanu, leda jako pták v letu, abych se zastavil na chvíli na hrobě strýcově a nejbližším vlakem zas letěl dál. Škoda! Tanulo mi na mysli totiž napsati Cimburovi protějšek, jihočeskou selku. Loučím se s tím však nadobro. Sebranou látku, kterou mám, rozměním na drobné a rozpustím v jiných pracích . . . Bůh Vás posiluj a dlouho zdravého a svěžího zachovej! ... A tak se s Vámi loučím a tisknu Vám vděčně ruku za to, že už, když jsem byl v semináři, byl Jste jedním z těch, kteří určovali můj vývoj a směr . . .«

Po zásluze pochválil jsem Baarovi »Cimburu« v Č. Lidu i v novinách. Vždyť jsem sedláka Cimburu znal, s ním hovoříval i v hospodě sedával s farářem Baárem. Spokojeně píše mi Jindřich z Klobúk 29. 6. 1908: »Srdečně Vám děkuji za drahý Váš list, který svědčí, že »Cimbura« promluvil Vám k srdci. Kdyby