mi strýc nebyl umřel, chystal jsem se napsati Cimburovi protějšek, to jest, jihočeskou selku, ne babičku, ale jednu z těch dívek, žen a matek (zase tři díly), ze kterých rodili se Ohelčičtí, Husové, Žižkové, Štítní, Kozinové, Kubátové a my všichni, kterým protiví se hloupé erotické žvanění v beletrii a opičáctví v poesii, kteří cítíme, že v českém lidu je originelní nota, že není třeba pro literární modu běhat do Švédska, Norska, Francie, Dánska a Bůh sám ví kam, nýbrž že lze jíti i v literatuře svou Českou stopou, jako jdou, vlastně šli, Kusové. Teď je však konec! Strýce zem tlačí a s ním umřely mi stará Keclice (t. j. žena Keclíkova) s Brožákovou, i strýcova stará, jak jí říkal, »puncovaná« bába, devadesátiletá Pelikánka . . . Upozorněte některého z tamních lidí, aby vylíčili jihočeskou selku v radosti i žalosti, v její práci úmorné, bezmezné obětavosti, vytrvalosti, statečnosti duševní i tělesné, až se z knihy ozve ta žena jako milenka, choť, matka a konečně babička, zaplesá kde jaké věrné srdce české!« Chtěl tedy doplniti obraz sedláka putimského Cimbury obdobným obrazem selky jihočeské.

Prosil jsem několikráte ústně (sedávali jsme v Měšťanské besedě v Praze) i dopisy, aby vedle povídek psal do C. Lidu stati národopisné. Žertovně se omlouvá, že nevěnoval se docela chodskému národopisu, že však za to čerpá v belletrii z chodského lidového podání. Belletrie, že ho odvrací stále důtklivěji od pouhých článků národopisných. Dopis psaný v Kłobukach 19.12 1908 doslova: Zarděl jsem se až po své dlouhé uši, čta Vaši chválu, vydanou mému Cimburovi i mně. Musím se mnoho činit, abych toho byl hoden. Svědomí výčitkou až u srdce mi píchlo, když Jste mě jmenoval spolupracovníkem Č. L. Také plno pěkných vzpomínek na krásnější léta se při tom vyrojilo a já si umínil, podívati se » co nejdříve« na svůj národopisný materiál- Ale to moje »co nejdřív!« Jsem zamořen školami, zavalen prací ohavnou v úřadě (statistické tabelky, soupisy branců, hnanců, očkovanců), pak duchovní správou a konečně-------belletrii! Tou

jsem až »skrz na skrz« zkažený, takže nedovedu už objektivně a klidně napsati poctivý řádek. Posílám Vám příspěvek víc jako důkaz dobré vůle a nic se nebudu mrzet, necháte-li ho padnout »do temnosti zevnitřní, kde je pláč a skřípění zubů«, střízlivě řečeno, do redakčního koše. »Cimbura« místo ceny dostal vyhazov. Což mě nic netrápí, naopak těší. Když se ke mně Cimbura vrátil, povídá mi: »Chlapče, zaplať Pán Bůh, že jsei»i z té Prahy doma, považ si, páchl jsem jim hnojem . . . .« ... Možno-li, přijměte pro knihovnu i »Úřední (farní) Věstník« můj, je tam mnoho zajímavého místopisného materiálu. Také prosbu bych měl. S přítelem Teplým vydáme po Novém roce »Monografii města Klen-