čí«, potřebovali bychom ze »Soupisu památek historických«, z dílu »Domažlicko« kliché (štočky) fotografií Kleneěšké radnice a kostela (vnějšek a půdorys), tedy celkem tři štočky. Kam žádat? Koho prosit, aby nám to půjčili?

S radostí jsem vždy vyřídil, co si přítel Baar přál. Další listy posílal Baar jako farář v Ořechu, blízko Prahy. Zval mě srdečně vždy na návštěvu. Poslal později příspěvek o svatbě tamější, který v tomto ročníku otisknu. Psal často o svých snahách a tužbách, o své činnosti belletristické, stále se omlouvaje, že z národopisu přešel na toto pole. Srdečně psal k mým šedesátinám a do 1. čísla jubilejního 25. ročníku poslal pěkný příspěvek. »K. J. Erben na Chodsku a Plzeňsku sbírá kroje pro národopisnou výstavu v Moskvě.« Když jsme se setkali v Praze, i jinde, vždy jsme si přátelsky popovídali a vzpomínali, jak dlouhá řada let nás víže svazkem upřímného přátelství .... Háve, anima pia! Dřímej v drahé zemi rodné mezi Svými Chody sladký sen, duše moje drahá! —

Spolupracovník Č. Lidu František Teplý, zámecký archivář v Jindřichově Hradci v. v., posílá mi zprávu o posledních literárních snahách Baarových a o jeho pozůstalosti literární: Milý příteli! Vrátil jsem se teprve na Vše svaté od vychladlého těla, nám oběma společného přítele, J. Š. Baara. Pozdržel jsem se prohledáváním Jeho písemní pozůstalosti a shledal největší pořádek. Jen něco málo, co dosud neuveřejněno. Na stolku ležela načatá povídka Zub; jako zlomená svíce dobře se hodí do Sehraných spisů na konec. Lůsy dopsal, běží v tisku, před Vánocemi (doufám) přijdou do rukou čtenářů. Rozhodl .isem se, že dozor nad tiskem převezmu. Důvodů mám několik. Vykonavatel poslední vůle Jindřichovy je Dr. Štěpánek ze Kdyně, pokud jsem ho poznal, člověk dobrý, kteréhož rodinu Baar měl rád a často u ní dlíval. Ostatek víte z novin. Chodové přiběhli na pohřeb jako jeden muž, v Dražjnově zilstali neradi doma než ctvři muži t>ro případ ohně. Přes 20Ö Chodaček v kroji přišlo požehnat křížkem rakev našeho zlatého Jindry, na 400 bylo všech v kroji, kolem Chodského praporu. B. Brodský to dobře pravil v Národní Politice, že tak uctívají Chodové svého krále, nekorunovaného, jenž za ně pracoval až do úpadu. Tato vděčnost našich sedláků mne srdečně dojala; neboť, jakž víte, tak snadno nebývají měkkcí. V duši Baaro-ve budou míti svého chodského Anděla strážného, v Jeho knihách vůdce, celá pokolení až na věky věkův ... Nelze čísti bez pohnutí mysli slova, jimiž se loučí nebožtík se svými krajany. A proč Vám to píši, proto, že Baar lnul a ve veliké úcto a vděčnosti na Vás vždycky vzpomínal, kdykoli jsme se sešli. Posledně v červenci t. r. na Výhledech.. Snoval nějaké obžinky v Dražmově,