J. S. Baar, farář ořechovský, na svatbě v Řeporyjích u Prahy.

Zvěčnělý J. Š. Baar poslal mi krátce před smrtí popis svatby v Řeporyjích, kteréž se účastnil. Vylíčil názorně činnost Š. Losa při svatebním veselí. Podávám s některými -doplnky Baarův popis, ma důkaz, jak záhy náš »chodský král« v Orechu u Prahy na faře zdomácněl a jak pilně i v novém působišti všímal si taniějšího života lidového.

Dne 17. srpna 1903, zemřel v Řeporyjích Štěpán Los. Kdo to byl? Pouhý sice ďomkář, ale přece vážený soused Ěeporyjský, jak ukázal jeho pohřeb, při kterém si mnohý šťastný manželský párek srdečně zaplakal. Jistě o tom pohřbu jeho bylo mnoho těch, v jejidhž hlavách ožila radostná vzpomínka: na pěkný den vlastního svatebního veselí; neboť v Pánu. zesnulý byl i kostelníkem při-Ěaporyjském filiálním kostelíku svatých Petra a Pavla a což hlavního1 i hledaným a oblíbeným starosvatem o všech svatbách. Měl" k tomu všechny potřebné vlastnosti, dobrotu srdce, veselou mysl a výborný hudební sluch, bylť dobrym zpěvákem i hudebníkem. Už na vojně u hudby pískal »nejveselejší instrument«, klarinet totiž.

Býval jsem zván (píše Baar) na svatby, kde kostelník Los »řečnil«. Umínil jsem si, zachovati budoucnu obraz svatby, kterou Los řídil a které jsem se účastnil. Měl jsem při tom pomůcku.

V jeho pozůstalosti totiž nalezli dědicové mimo jiné i sva-zeček ohmataných sešitků, psaných vlastní jeho rukou, rukou jeho nebožtíka otce i dávno a dávno už spráchnivělou rukou staréhlo kantora Ořešského Vencla Štrébla. Na těchto zažloutlých a vetchých už listech pak zachyceno jest hlavně všechno »říkání« a všechny »písně«, jež starosvat dobře nazpamět uměti musil, nechtěl-li si »nříznout kus ostudy« a jež proto před každou svatbou doma potají /pilně si opakoval.

»Svatba v národě česikosloivansikém« koná se v hlavních rysech ovšem tak, jak ji B. M. Kulda a F. Vykoukal a jiní popsali. Jisto však je, že každý 'kraj, ba toaždá vesnice česká i každý starosvat vtislkl svatebním zvykům svůj ráz. Nejbližší okolí Prahy, jak pochopitelno, zachovalo si nejméně svéráznosti, ale úplně jí setříti přece jen se »duchu času« nepodařilo.

Základem všech řečí a obřadů selské svatby české bude vždy známé dílo rychtáře milčického Frant. Vaváka, jehož kniha »Smlouvy svatební«, vydaná v několika vydáních, rychle za sebou, ke konci století 18, a často ve století 19., je základem všech