ského pravopisu« připouští oba tvary (hoření i dolení) jako tvary spisovné.

Dále udržel se tu i »bytek vyhynulého zájmena ukazovací ho xs'« (sen) »si, se« ve spojení »posoudobu« (a matením se »svou« také »posvoudobu«), t. j. po tuto dobu, posud. »Slíbil, že zaplatí, ale posoudobu (posvoudobu) nedal nic.«

Ze zvláštností a d ve r b i ál n í c h třeba uvésti: adverb. »p o ř á d« (porád) užívá se v nové češtině ve významu, »stále, neustále«. Ěíkal jsem mu to pořád. Ona mu to pořád vyčítala. Tedy u sloves s dějem trvacím nebo i opětovacím. Na Jičínsku a v okolí užívá se »pořáJd« i »porád« také při slovesech jedno-dobých (okamžitých) ve významu »hned«, »ihned«. Pán si to porád zapsal. — Jak pes vyskočil, von ho cpořád zabil atd.

Podobně užívá se adv. »d 1 o ti h o« matením za »pozdě«. Proč ste přišli dnes tak dlouho ze školy? Mlíko teď nemáme, dýlejc (později) ho bude dost.

Ze slovesných zajímavostí toho druhu uvedl bych: užívání slovesa »1 o u p i t i« ve význ. »loupati«. Olup (volurp) mu to jablko! Tváře mu spuchły a potom se celé voloupily.

»Ham on i t i« ve smyslu »lakotiti«, vzniklo jistě nepochopením z »mamoniti«, právě jako mylnou dekomposicí vzniklo tu hojně užívané sloveso »b lízat i« m. lízati z ob-lízati. Rád blíže med. Kočka vyblízala talíř. Někdy bývá »hamoniti se« ve význ. hádati se, hašteřiti se. Nehamoňte se mi tady! t. j. nehašteřte se!«

Neméně zajímavé je sloveso »chrouti« s předp. »po-, s-« (někoho, něco pochrouti ve význ. »pokaziti, polámati«). »Je celý pochrutý«, říká se o člověku »nepodařeném nebo poraněném«. »Nejde s tím nic dělat, je to ňáký poohrutý«, o stroji. »Sehr o u-tise« ve význ. udáti se, přijíti. »Tak se to na ně všecko (nehody) schrulo.« S chrouti se mohlo by tu míti pírvod v podob- . ném slovese »shrnouti se«.

Nesloženéiho »chrouti se« užívá se také ve významu »neobratně se pohybovati, vrtěti se«. (Co se tam chruíješi) K tomu podst. jm. (hlavně na Libáňsku) »e h r o u n a«, t. j. malé děvče neobratne chodící. »Takouvá ehrouna«, t. j. neobratná holka. Rovněž i subst. »chruj« ve význ. slabé, pocuchané obilí. Taková mizerná chnuj; nestojí to ani za sekaní. J. Pazourek: Lidová mluva na Hořicku, str. 90, uvádí tvar »ehruna, chrúna« jistě neporozumením.

Slovesa »b ě ž e t i« užívá se zhusta ve význ. »jíti, vstoupiti«. Starosta obce D., náhodou na dvoře, vítá příchozího: »Pěkně vítám, to jsou hosti, běžte dál, pane X!« a vlídriě pokyne rukou do otevřených dveří. »Kudy přijdu do L.?« »Běžte porád rouně