toudle pěšinou, potom...« Loni o prázdninách ptal jsem se ve větším českém městě strážníka, kudy na nádraží. Ukázal rukou: »Běžte při kolejích elektriky . . .« Poděkoval jsem a ptám se, není-li snad z Jičína. »Ne, proč?« ptá se on. »Nu, říkáte »běžte« místo »jděte« ...« »Jó, tak,« usmál se, »z Jičína zrouna ne, ale vod Libáně.«

V jiném významu užívá se tu i složenin slovesa »dělati« (oddělati, přidělati, zadělati, t. j. odepnouti, připevniti, upevniti). Ty dráty sou do hlíny pevně a hluboce zadělaný (m. upevněny). »Pes si voddělal náhubek« t. j. rozepjal (vysmekl hlavu z náhubku).

Místo »mžíti, mží, mžilo« (z mlha, mlžiti) užívá se tu tvaru »m r h o 1 i t i«. Už neprší, jen tak mrholí. Mrholilo celou noc.

Sloveso »dědit i« vyskytuje se ve významu »svědčiti«, t. j. prospívati. »{Požehnej Pánbu, tomu u Vás dědí«, t. j. dobře, se mu vede, neboť dobře vypadá. »Dávali jsme mu (dítěti) kaši a nevíte, jak dědila!« (svědčila, prospívala). »Děditi« v tomto významu uvádí jako dialekt, zjev též Jungmann. Znal je jistě Ant. Marek, který pocházel z Turnova, byl dlouhá léta farářem v Li-buni a Jungmannovi sbíral látku pro slovník.

»Trvat i« . ve významu »tušiti, míniti« překvapilo mne, tehdy posluchače filosofie, hned po první přednášce u prof. Gebauera. Ohlásil nám: »Příští čtení, trvám, bude, pánové, až v pátek. Ve středu budeme míti seděni . . .«

Slovesa »p óbý t i«, »při j í t i na pobyt« bývá užito ve významu »pobesedovati«, přijíti na besedu, »na tácky«. »Tak s bohem, teta, přijďte zas pobejt!«

Ve větách účelných, užívá se zhusta místo spojky »a b y« spojky »a ť«. Táta poručil, ať jde hned domů, m. aby šel hned domů. Radil jsem mu, ať to nedělá m. aby toho nedělal. V přímé řeči by se řeklo: Táta mu poručil: »Ať mi přijdeš (m. přijď!) hned domů!« A při převádění v řeč nepřímou převezme neumělý, neskolený člověk1 exhortativmí »a ť« z řeči přímé, místo aby pře-měni] spojku tuto ve finální »a b y«.

Na housata volá se tu:' »Bani, 'bani!« Bani, na, bani, na!, jak konstatoval též Sv. Čech v »Pestrých cestách«. Básník (v osobě prof. Kostlivého) podivoval se tomu volání u Obrubců na cestě z~Ml. Boleslave do Sobotky (r. 1889). Viz Sebr. spisy Sv. Čecha, díl XXVI., str. 109).

Jinde v Čechách říká se »dobrý večer«, dobrej večír!« Na J ičínsku i v Podkrkonoší též: »dobrej n a v e ô í r«. Ale také »k večerou« a »k v í če r o u« slyšel tehdy Sv. Čech u Sobotky.