Tvaru »asis p o n i« ve význ. »aspoň, o němž se Sv Čech na str. 88 zmiňuje, jsem tu neslyšel, vzniklo jistě spojením asi aspoň; »aspoň« jest ovšem: asi po ni nebo »asi-po-ň«, asi po-n-j-»po« s acc, po pás, po krk atd.

Příslušník cizího kraje jistě by asi těžko pochopil pravý smysl jičínského rčení: »Již visí (n. je) na bráně« ve významu »zemřel«. V Jičíně trvá již dlouhá léta zvyk (nověji je to Miad zavedeno i jinde), že jména toho dne zemřelých napíší se křidou na černou tabuli, visící na západní straně brány. Nahrazovalo to patrně dříve úmrtní oznámení, hlavtně u chudších lidí. Také tento zvyk poznal tu Sv. Čech a zaznamenal si jej jako zvláštnost ve svých »Cestovních poznámkách z r. 1889.« (Vydal prof, Fard. Strejček v Ml. Boleslavi.)

Několik* ukázek tuto podaných má zdejší zvláštnosti dia-]ektickě~pouze c h a r a k t e ŕ i s o v a t i a mohlo by býti prvním krokem ke studii úplni té, kdyby se její potřeba ukázala.

Všimneme-li si blíže našich nářečí povšechně, uvidíme, že bývala dříve rázovitější a jevila značnější rozdíly i odchylky od spisovné mluvy. Všechna nářečí jsou v době nynější v úpadku, »stírají se« a mizejí s rostoucím pokrokem sociálním a vzdělaností školskou.

Vedle »stírán í« lze pozorovati v nářečích i »prolínání« t. j. z nářečí jednoho zanášejí se tvary tam obvyklé do nářečí jiného. A nejde vždy jen o podřečí sousední. Chtíti tudíž ještě dnes hledati podle dialektických zvláštností, kam sahal kmen Charvátů, kam kmen Pšovanů a, Lemuzů, bylo by nesmyslné. právě jako bylo by naivností chtíti ještě v naší době hledati přesné hranice nářečí v sousedících vesnicích a vesničkách podle toho, jaký ten či onen předmět má domácí název.

Srv. Kotíkovu: »fieč lidu na Novopacku a Hořicku«.

Lidé, kteří delším pobytem v některém kraji přivykli t a m ě jiš í m tvarům a zvláštnostem, přicházejí a stěhují se do kiajů jiných a nevědomky přinášejí s sebou dialektické novoty do nového bydliště.

Dnes, kdy dopravní a dorozumívací prostředky dosáhly netušeného rozvoje, je styk příslušníků jednotlivých podřečí a nářečí zcela jiný než před 50 nebo 100 lety. Proto záhy bude těžko mluvit o nářečích, snad jen o češtině spisovné a nespisovné i pokažené.

. Nářečí se svými zvláštnostmi .krajovými mizejí. A vymizejí, jak se zdá, záhy úplně, jako vymizely naše rázovité české kroje, stavby a jako mizejí národní tance, národní písně a j.