se k nim nepřiblížil: tehdy zdály se mi příliš dalekými a později, pri jiných tužbách a zájmech, snad aase příliš všedně blízkými. A tak jsem nikdy k nim tenkrát nepřišel a nyní, kdož ví, zdali k nim ještě kdy přijdu . . .

A dodnes také rád si vzpomínám na podzim roku 1908, kdy jako mladý profesor toulával jsem se za krásných odpolední tehdejší zářivé jeseně Holešovském, tímto klasickým krajem

1. Mlýn u Dětkovic. Kreslil Al. Kučera.

větráků. Všude tam jsou na kopcích i na rovině směrem ke* Kroměříži, Přerovu, Dřevohosticům i Bystřici a Frýštáku, všechny stejně zajímavé a romanticky vábné. Chodíval jsem tehdy od jednoho k druhému a nemohl jsem se nakochati překrásnou vyhlídkou na širý kraj podhostýnský, když smrákal se k večera modravě zapředený v nekonečnou tkáň kouře z bramborových ohnišť a když obrovská křídla takového mlýna černě, pohádkově strměla do žhoucího kotouče krvavě zapadajícího slunce. Když jsem pak jezdil z Olomouce do Velkého Meziříčí, vídal jsem z vlaku větráky u Bedihoště a na Vyškovsku, ale ovšem nikdy jsem se k nim nepřiblížil. A podobně jsou jistě ještě mnohé rozptýleny po našich krajích, čekajíce na vlastivědného pracov-