tuhovati, v těch ležely oplatky pro přijímající a jedna škatulka, v níž byl jakýsi prach.

Kalichu tu nebylo žádného, jedině jakýsi obecný, špinavý, dřevěný korbelíěek a ten od služebníkův právních, když se jim icn kazatel protivil a dáti nechtěl, nenadále svržen a na kusy rozšlapán byl. Oplatky byly rozdílný, netoliko v spůsobu, ale také i v velikosti. Neb některé byly malé, z hrubé, černé mouky, -jiné něco větší a bělejší, třetí ještě větší a pěkné bílé, hned z sa-ruého květu vyražené. Z čehož se znamená, že ty malé, černé pro sedláky, druhé drobet větší a čistší pro měšťany a řemeslníky, třetí .nejbělejší pro' pány, pečené a přihotovené byly.

Ten pak milostný mužíček spolu s rozdílnými oplatky od mnoho set lidu duchovního i světskýho, vyššího i nižšího řádu, netoliko vidin a spatřín, ale i rukama ohledán byl a ti všichni dosti se nadiviti nemohli a světle vyznali, že by nikdá tomu věřiti nechtěli, kdyby to svýma očima vlastníma neviděli a v svých rukou toho tatrmana neohledali.

On pak Maximilian Biber, jsa v tom vězení, před panem proboštem kostela vídeňského a pasovském proboštem atd. vysoce se zavázal, napotom ouřadu kazatelského a domnělého kněžství víceji nepožívati, ale až do smrti v knihařství obchod vésti, aby tak sebe a svou ženu živiti mohl...«

Nevšímám si další polemiky, která pravidlem, jak bylo tenkráte zvykem, u všech obhájců kteréhokoli hlediska náboženského, zabíhá do prihrublých výčitek a ostrých vtipů o kazatelích (predykanteeh). Nejde mi o tuto stránku celého sporu. Jen ještě zaznamenávám, jakými názvy jmenuje Brosius »tatr-mánka« popsaného a jeho pána: »diblíček«, »maňásek«, »tatr-- man«, »potvorná monstrancí«, »kejklířský maňásek«, »mizerní klechové«, »kejklíři a dryáěníci«, »tuláci a hauzerníci« (»kteří duom od domu co nějací dryáčníci chodí a ptávají se: Máte-li co křtíti"? Ohcete-li Tělo ,a krev Páně přijímati?«). Na listě A3 historická zmínka: »Neb tohoto roku 1588., v Poříčí, dvě míla od Plzně, jeden takový kazatel, majíc svou první šejdířskou (ne církevní a křesťanskou) mši sloužiti a lidem posluhovati, v kostele se oběsil. Bezpochyby, že u sebe rozjímal, jak by se hrozného neřádu dopustil, a nevěda sobě jaké rady dáti, nad sebou zoufal.« —

Na závěr pokládám za milou povinnost, abych srdečně poděkoval příteli vzácnému, p. Dr. Bohušovi Vybíralovi, řediteli Studijní knihovny v Olomouci, za ochotné zapůjčení tohoto tisku liíomyšlského.