Velkonoční oblevačka na Slovensku r. 1864. Udržel se na Slovensku obyčej prastarý koupání a oblévání vodou, kterýžto obyčej u všech stavů po celém Slovensku rozšířen a oblíben jest. V pondělí velikonoční již časně z rána uzříš chlapce, mládence, ano i ženaté mužské, jak ke svým známým a příbuzným se ubírají, majíce skrytou lahvičku s růžovou neb jinou voňavou vodou (poznámka redakce: zajímavý doklad, na jaký kulturní pře žitek klesne původní symbolické jarní házení do vody, pak po lévačka vodou a na konec v lahvičce trochu voňavky!) pod kabátem, aby ženy vodou touto oblévali, provozujíce při tom všeliké žerty, načež chlapci rozličným pečivem a lahůdkami obdařeni bývají. Běda každé služebné dívce, která téhož dne ke kašně pro vodu jíti musí, neb číhají tu šuhaji, majíce vodou naplněné kapy (konve), by ubohou dívku netoliko polili, ale v pravém smyslu slova vykoupali, tak že se s ní potom voda jen lije. Ano nezřídka takovou děvu i celou do vody ponořívají, a je-li řeka na blízku, do ní házívají, takže již nejedna děva touto rozpustilostí o život přišla (?), nastudivši se. Snadno lze si představiti povyk a křik, jaký ženy při této příležitosti provádějí. Avšak přece by si to každá za velikou hanbu vykládala, kdyby nikdo nepřišel ji koupat, považujíc to za velikou neoblíbenosc. Ano praveno mi, že která žádných příbuzných a známých nemá, kteří by jí čest tuto prokázali, naschvál pro vodu ke kašně jde, by jen smáčena byla, kdež se jí potom této pocty plnou měrou dostane. Že veškeré děvušky den tento s velikou dychtivostí očekávají, možno si pomysliti; prozpěvují dlouhý čas před velikonocemi: »Velkánoc, Velkánoc! kedy že už bude? ktorý že ma šuhaj oblévati pride? — Obléviaij! oblévají vlasy >ai hlavičku, ale mi zašanuj tu novú kytličku.« Po koupání, které se mírným způsobem toliko tím děje, že se několik kapek voňavé vody na hlavu a zároveň i na šíji nakape, nastane častování pečivem (makovníky) a u nižších tříd pálenkou. Poslední svátek chodí