Velikonoční křížky a slezský obyčej choditi na škrobánka.

Štítný, Hus, Eokycana a spisovatelé v 16. stol. až do nové doby zapisují zmínky, že na velikonoce kněz světil pečivo (mazance), beránka, vejce. Štítný dodává zmínku o pověře velikonoční. Vyčítá, že »mnozí zobí (polykají) jehněd« (kočičky), svěcený na květnou neděli. A dále pověra: »Vezmu prý jakús vierú marnú, činiec křiežky, když pašije čtú.«

K těmto dokladům o velikonočních obyčejích, (s příslušnou zevrubnou citací, uveřejněných v knize: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonáirodní, pokud o nich vypravují písemné památky až po náš věk, Praha, 1889, str. 68 a d.), přidal jsem poznámku, že je to zmínka nejasná.

Nevěděl jsem si tenkráte, roku 1889, rady, co tato výčitka o »marné víře« čili o pověře u Štítného znamená. Jako v jiných četných otázkách, rozžehl světlo žádoucí v dohadech o tomto -výroku Štítného, můj vážený přítel, prof. Jan Soukup, jehož činnost čtenáři Č. Lidu znají od prvního ročníku. Prof. Soukup výsledkem svých studií srovnávacích o životě lidu československého v minulosti i přítomnosti rozřešil mnoho záhad a otázek nerozluštěných na poli národopisu českého. Četnými zdařilými výklady slov staročeských (v programech reálky v Rakovníka a ve Věstníku České Akademie) doplnil poklad řeči staročeské, podávaje opravy a doplňky k záslužnému Gebauerově, Staročeskému slovníku. Jeho vysvětlení názvii »kupadlo«, »pražmám, jeho studie o hádankách staročeských v Českém Lidu (srv. uznání Dra. V. Flajšhanse v článku »Naše hádanky«, k němuž se vrátím v Literárních přehledech), atd. atd. (Č. Lid otiskne bibliografii úplnou jeho prací) vzbudilo zájem a dnes všeobecně se uvádí jeho dokázaná pravda. A při tom každý nechť uváží, že osud mu nedopřál, aby žil v Praze, maje po ruce knihovny, prameny, možnost styků s kruhy vědeckými. Žije jako pavou-ček zapředen v zátiší své skromné studovny v Rakovníce, ovšem v šťastném kruhu rodinném a zaměstnán bez oddechu ve škole,