neděle, ale ne všude y týž čas, na čemž tu konečně nezáleží. Że jest dlužno pokládati zvyk tento, připomenutý již Štítným, za přežitek z doby dávné, není pochybnosti; ačkoli zmínka ona jest struěná, přece jen jest srozumitelná ve světle uvedených dokladů. -------Potud prof. Soukup. Důkaz, že zmínka Štítného o robení

křížků za zpěvu pašijí není nejasná, docela se mu podařil a přesvědčuje na základě starých svědectví i dokladů novějších. Připojuji souhlasná svědectví další. Z Velešína u Č. Budějovic poslal mi před lety popis křížků, do polí zastrkávaných, zvěčnělý můj přítel Dr. Jan Zítek. Píše doslova:

Na Beránkovou či Květnou, neděli světí se berani z leskových prutů, koček (kočiček), roupi, křemeny, chůje a dubového listí. Kolem silného dřevěného bodu váže se to motouzem, až je z toho beran. Velikost řídí se podle rozsáhlosti statku. Na konec berana, do špičky se dá pentle pravidelně červená a svázaná do kličky. Do kostela je obyčejně nosí pohunci, nebo pasáci. Není-li těch, pacholek. Který nese berana, má ještě jeden nebo dva lískové pruty zvláště. Jimi se lupají, když jdou z kostela a nešetří ani jiných, zvláště dívek, aby byly čerstvé a nedržely se jich blechy. Proto se i lůžko proklepává. Na Velký pátek před východem slunce dělá z nich hospodář křížky do poli. Podobně každý % domácích má udělati tři křížky a na lačný ži\ot jednu nebo tři kočičky pozříti, aby nedostal zimnici. Několik prutů se dá za obrazy, ostatní dají na půdu za komín, aby neuhodilo. Někde dávají též pruty střemehové ke kropěnce. Do pšenice přijdou jen střemehové křížky s roupím a kočičkami, mají býti hodně dlouhé, aby byla pšenice dlouhá, pěkná a hodně sypala. Do žita se dají dlouhé křížky lískové z téhož důvodu. Do každého konce pole přijde jeden křížek a tolikéž do prostřed. Eoznáší je hospodář a hospodyně, kropíce při tom svěcenou vodou pomocí chvoje, již na posledním poli buď nechají, buď domu odnesou, kde ji spálí. Roznášeti se mají tyto křížky buď na Boží hod velikonoční odpoledne, buď v pondělí velikonoční. To co se nařezalo při dělání křížků, ihned se spálí, aby se předešlo zneuctění posvěceného. Na to se pálí v plotně chvoje po částech, z nichž každá jest na některé obilí. Ku př. vezme sa trochu chvoje a řekne se: »Todle je na pšenici«. Praská-li hodně tato »chůje« na oheň vržená, bude pěkná pšenice. Podobně se pálí chůje na ostatní obilí.

Ve Slezsku přidružil se k roznášení velikonočních křížků dojemný lidový obyčej »na skrobanka (skřivánka) chodiť«, který je rozhodně původnější, domácí a něžnější, nežli cizí obyčej s výkladem, že snáší zajíc kraslice (»ostrházy«, kteří nás o ve-