rady ozval se hlas závodního strojníka Josefa Kavky, maj. zámečnické dílny v Příbrami: »Pane dvorní rado, já tam pojedu!« Rada na to: »A nebudete se báti, Kavko? Vždyť jste v dole nikdy nebyl.«« Na to on volá: »Nebojím se, já sloužil na vojně u námořníki\ a také jsem se nebál, jen ať jde ještě někdo se mnou.« Zase hrobové ticho. S člověkem, který myslel, když na vojně sloužil, jeti v důl, kde nikdy nebyl, kde v té chvíli smrt kosila muže práce, neměl žádný odvahu vsadit smrti život svůj. Než ihned na to ozval se hlas důlního tesaře L. Havelky, jehož mladší bratr František Havelka právě v tu dobu vyvezen jako mrtvola na důlu Vojtěšském a praví: »Já pojedu též.«

Malý okamžik a již oba dva, opatřeni houbami napojenými octem .na ústech, s velkjoni plameny na kahancích, sjíždějí v důl, bez naděje, že opět zdrávi vyjedou na den. Klec s obvyklou rychlostí sjíždí již po třetí na obzor 22.

Hrozná to jízda! Kolem do kola šachty hrobové ticho, otravné plyny, stoupající vzhůru, skrze houbu, vnikají ústy i nosem do krku, sliny sladinou. Klec přijíždí v hloubi 7. obzoru, odkud jako z hrobky ozývá se volání —: »Pomoc, pomoc, pomoc!« Hrůza obchází ještě více oba dva dále v hloubku důlu sjíždějící. Klec sjíždí k obzoru 10. Světlo na kahanu J. K. pojednou začne se chvěti; L. H. ví, že zhasnou-li obě světla, že životu obou jest konec a proto vnitř srdce svého zoufale volá: »Kriste Ježiši, zachraň nás!« Při tom zachycený hořící oharek znovu k uhaslému knotu přikládá a lile, div k neuvěření, velká světla shasla a malé světélko v klíštkách spojené s knotem kahanu znovu se rozhořívá a jasně plápolá.

Co toto vše se dalo, sjela klec k obzoru 22., kde ,na dané znamení L. H. zvonkem vzhůru (šachtovním drátem) klec zůstala státi. Při vystoupení obou na náraziště ležel Frant. Reindl na železných plotnách stočený v kozelec, ztrnulý, oči zamhouřené a, jen dle chroptění bylo znáti, že dosud není mrtev. Kolem po nárazišti tma, proniknutá dusivými výpary, zvěstovala, že není radno otáleti a proto vzavše Reindla ve mdlobách, složili jej do vozu v kleci, L. H. ještě dal vzhůru znamení k jízdě a již pozvolna sklání se opojen otravnými plyny nad tím, jehož sjel zachránit. Pět minut stačilo, podle výroků lékařů, setrvati déle v dolu a život Reindlův a s ním i Havelkův byl by býval ukon-ce. V pravý čas byli vyvezeni na den, kde přispěním lékařů opět přivedeni byli k vědomí.

Reindl žil ještě od této doby 20 roků. L. H.,*který od smrti jej zachránil, žije dosud a J. Kavka zemřel před 10 roky. Když klec vyjížděla vzhůru, jako ve snách slyšeti bylo slabé jíž vo-