příhoda s kozou, kterou si prý babička uvázala u jeho křídla a když se náhodou mlýn spustil, že vytáhlo křídlo kozu do výše a uškrtilo ji. Ale každý .mlynář popírá tuto přihodil u svého mlýna a svádí tuto* ostudu na mlýn jiný. V Čelčicích na př. (v p. okr. přerovském) se prý to nestalo, ale snad v Lukově (v p. okr. holešovském), kde prý koza, když ji křídlo vyzdvihovalo, mečela »me-le-mééé?« a když dopadla .na zem, dobečela »ne«. Tíaké prý v Pačlavioích (v p. okr. kroměřížském) u větráku již shořelého se to stalo.

Osud ubohé kozy uvázané u větráku pivínského (v p. okr. přerovském) byl zveršován v nénii »K02.Í ballada« od J. V. fií-

řhovského (spis. jméno Viktora Návrata, profesora na č. reálce v Prostějově, f 2. 2. 1923), uveřejněné v prostějovských »Hla-sích z Hané« (v č. 46. roě. 19. ze dne 9. 6. 1900). Kozí ballada. Obrázek ze starohanáckého života. Za Pivinem na kopečko po-větrňák hlavo zdvihá, a dež sviti krásně sionko, stádo moch se kolem mihá. Mihá se a pře tem sésá,1) jak tancojó lopate, mená D na pantoflích lice, kramflek mrská o pate. Větr foči, mléč za mléčem do mléna se ťalópi,2) kdo be meslel, že to smotno, 110, ten istě prohlópi. — A dež v práci celé tédeň pomale se převálel, v nedělo pantáta sedl a fajko si zapálel. Hrzke3) sobě poba-fával, ódienc4) mešlenkám dál, oči se mo zakližile a jož mená í milé spal. Najedno osleši štabarc,5) dveře rozlitnó se v ráz. Kdo to ide? — menář skoči: »Pochválen buď!« — »Vítám Vás!« »A tož, jářko, kyho ďasa, co Vás nese, kmotře, k námi No tož poďte, posaďte se, ať se na Vás podivám!« »Slešiš, stará, včel k nám přešle stréček Lízal z Čehovic.« A paňmámě radosťo hned zčervená buclatá lic. Vitá hosťa a jož k pecno na stul stavi velké džbán — strécom oko choťo bliskne! Deť pivo je velké pán. Vite, že málokdo z ledi velekó věc dokáže, meslim, než se Hanákovi jazek k řece rozváže. Ale dež mo žilo přeoide pivo ostry jako křen, to mo jazek sebó mrská taják na potoko mřen. — A tak stréci po prvním se hlto sotva otřásli, jož se im řeč trefovala, jak po sklóčce podmásli. »Jářko,« pravil kmotr Lízal, »bel sem dneska v Pivině, bech pro staro dobro kozo vebral v celé dědině.« »Henka6) leži převázaná — a šak se tam nestratí« — Ii a zas se bez noceni k staré řece navráti. A tak mine po hodině, drohá pěkně hodina, kdož pak si z nich ale> obóch na kozenko spominá! Tá si leži převázaná o lopate ve trávě, mešlenke ji probíhajo věro smotay ve hlavě: Ach! kolekrát lihávala po po-ledůo v zahradě, dež si stáři vekládale o lisťové o vnadě! »Debe bel hak!« řekla mama, tata na to starostně: »Debe bel, bel be!« zas měkl. — Ó, jak zdychla létostně! Tak si mesli. Náhle větr eeló silo zafoči, větrák prašči, lopata se z nenadáni zatoěi. Ko-