za leti do povětří, nohe só jož kamkerá, jeji smotny zamekáni rozlihá se z večera. A jak hřibe, než na pastvě otrhne se z o-hlávke, lopate to kozo sméčo a neznajó zastávke. — Kmotr skoči, švihne sebó jako reba nad vodo, tošijó, že dneska s kozó otržijó ostodo. »Jářko!« pravi. — Ale slovo na jazeko ostedne, jak na kozi komedejo ostrašene pohledne. »Zastaviť mlén!« zkřekne náhle. Menář běží — zaklozná, ale kozo neboho jož včel to žádné nepozná. Rohe, žebra polámaný, noh se chetil tohé krč,7) napo-slede k němo zhlidla, ale ževot — ten bel prě.8) — Smotně tenkrát od větřáka stréček Lízal dom zas šil, lebo nehode tak hořké co žev ešče nezažil.

II. Jinou pověst, že se totiž i na větráku jednou za rok pře-mílají báby na mladé, zbásnil proslulý hanácký básník Ondřej Přikryl, již r. 1900 ve svých »Hanáckých pěsničkách«, vydaných v Brně, těmito slokami: Větrák. Hde je větrák na rozcesťó, vele-kánskó moc pré má — jedno za rok stary babe na panenke pře-milá. Brôsi pré ich na žernovo, ale já to nevěřím — mosel be ich mivat nával od hranic až ke dveřina. A náš memář má vám ženo, že sem starší neviděl — debe z babek dělal mladý, bel be napřeď svojo mlel . . .

A ve sbírce »Rozmaryn« má obměnu této pověsti v rozměrné básni »Véšovské větrák«. O tomto bývalém větráku ve Výšovicích (v p. okr. prostějovském) vyprávěl sám Dr. O. Přikryl: »Větrák byl asi v letech sedmdesátých minulého století majetkem mlynáře z hor, odkudsi z Konická. Práce měl »vě-třácké« dost, protože na větráku šrotovali i z panského dvora výšovského a mlynář kupoval i »schoře«. Byl také vtipný čtve-rák a velký muzikant; sestavil si z občanů i hudební »bandu« a vedlo se mu dobře. Když však přestal dvůr u něho tlučovat, mletí upadalo a dřevěný větrák byl prodán, rozebrán a převezen kamsi na Kojetsko, snad do N. Tvorovic, kdež prý vyhořel. Mlynář se také kamsi odstěhoval. Báseň vypráví o osudech tohoto větráku toto: »Na mlén přesil větřácké až od horáckéch cest a ten omel, jak se zdálo, vic než chleba jezt.« Znal prý tajná umění, neboť kdysi na sklonku zimy přemlela v noci na jeho větráku velebná tetka Haná škaredou Zimu na »mlad'óčkó a osmivavó dívenko jak mak«, Jaro. »Těm se rozťalo, co po věk belo záhado —: větrák omi přemilávat staro na mladó . . .« Mlynář si pak přivedl z chaloupek bledé, nehezké děvče za ženu, ale »hned po svajbě menář si jo přemlel větrákem« na krásnou mlynářku. O této moci větráku se však dověděla stará vdova v zámku od svého lokaje, raracha, který toto tajemství vyloudil na mlynářce. Rozneslo se to po kraji, »tajnost bela venko a ten zhon a mela! Babe na větrák a každá na koš chtěla. Zámecká