ich vedla —« Toho se však lekl rarach, že ». . . až všecke pře-meló, co zbode pro pekelný necke?« I odletěl do pekla a hlásil Satanášovi toto nebezpečí. Satan však poručil: »Větrák sem a za něm přendó všecke babe zachtivy! . . .« Vebral štere loce-pere a jož rarach s něnia jel, větrák otrhl a snesl na záhoři do pekel . . . Doslov: O Véšovic na kopečko zbela nizká tráva a tá robám o větřáko do dnes povidává. A co one? Nad terna se zem e nebe mrači — co je větrák vpekle, sotva zanáška mo stači . . . Kde onen větrák stával, popisuje O. Přikryl ve sbírce povídek »Meze dětima«, vydané v Prostějově r. 1912. Tam rozkošná črta »Vojna« začíná tímto popisem: »Na Březuvce, to' je strohá, kteró přeskočí troško věci skokan, ležijó blézko sebe dědině Véšovice a Břesovice. Teto svažojó se k vodě od Předine, one od prostijovské selnice. Do vozové ceste im trči vršena, která je tažetá až nád véšovsky chajdě, kerém se řiká Blechuvke, a na jeji vetáhleně stával větrák.«

V této »vojně« chlapců výšovských s vřesovskými zachytila větřácká lopata pronásledovaného »koróbičnika« vřesovského, který chtěl ťitěkem zachránit vojenskou »koróbiěku« a vyzdvihla ho do výšky; druhé křídlo porazilo však i pronásledovatele, komandanta výšovského, třetí křídlo ho nabralo a neslo také do výše. Mlýn se tíhou obou zavěšených chlapců zarážel, mlynář vyhlédl, »a div nevzal myno bozi nadarmo, oviza dva ealoně na lopatkách viset jak oběšence«; zastavil mlýn, »pomuhl dule jednemu ai drohymu vojákovi, zajal oba a odvedl ich ai s piko a koróbičkó na šalando. Co tam se dělo, nervi se. Menář to nihdá neprozradil a chlapčeska také se tém nepochlobile.« Pero největšího básníka úrodné Hané zachránilo takto aspoň památku na větrák ve Výšovicích.

III. Jano Köhler, vynikající ak. malíř moravský v Nenko-vieích u Kyjova, tvůrce mnoha nádherných obrazů a původce vzácných malůvek, v duchu lidovém, zdokonalených, použil obrazu větráku na své ozdobné barevné nálepky. O významu této něžné malůvky píše mistr Köhler (25./S. 1926): »Přikládám také ty nálepky. Píšete-li studii o větrácích, jak se u nás říká, to budete musiti i k nám zajet. Tu u každé dědiny skoro stojí jeden a proto jsem si ho vzal do »erbu«. Je on také takovým fanfaronem jako já, s těmi svými křídly, a pak také ve slově »větrník« kryje se krásně i povětrný zámek neboli jakýs takýs ideál, plný fantasie' a snů. Mám velikou radost, že jste se těch větráků ujali. Mizí.«

Boku 1922 namaloval prostějovský malíř, Kiehard Kaňák, dřevěný větrák v Určících u Prostějova, Litografický otisk