Do druhé skupiny možno zařaditi stolice: oravskou, liptovskou, turčanskou, zvolenskou, tekovskou, hontskou, novohradskou a gemerskou; slovenské obyvatelstvo těchto stolic mluví rozmanitými nářečími, jež se však shodují v tom, že užívají dvojhlásek. Slova dříve uvedená zní bezmála všeobecně takto: božia ruka, mesiac, poriadok, chlieb, viera, pxiost, v instrani. jedn. čísla dušou jako rukou. Výslovnost tohoto prostředního území slovenského se stala základem nynějšího spisovného jazyka.

V třetí, východní skupině stolic, v stolici spišské, šarišské, zemplínske, abaujtorňanské a užhorodské, jest nárečí slovenské značně odchylné, což se projevuje hlavně:

1. krátkou výslovností všech slabik neboli zánikem starých dlouhých hlásek, jež ostatní nářečí (střední i západní) stejně pečlivě zachovávají jako nářečí moravská a česká;

2. přízvukem na poslední slabice slova, kdežto v ostatních nářečích (středních a západních) je prízvuk na první slabice, jako na Moravě a v Čechách;

3. všeobecnou změnou měkkých souhlásek t, d v c, dz dále s a z před měkkými samohláskami v ś a é. Jsou ještě četné rozdíly jiné, avšak uvedené tři mohou býti pokládány za nejvýraznější. Vyslovuje se tedy ve východních nářečích těcho na př. prisahá (přísaha), s přízvukem na slabice śa, anebo na svece (na světě), opět s přízvukem na slabice sve anebo do śmerci (do smrti), s přízvukem na slabice smer, dzivka (dívka), dzevec (devět), zima (zima), źec (zeť) atd.

Jak viděti, má tato nejvýchodnější skupina nářečí slovenských mnoho společných znaků s nářečími slezskými. V obou případech máme před sebou týž zjev, pohraniční pás nároční, v jehož hláskovém ráze prostupuje se dvojí živel, český (slovenský) a polský. Při tom nutno míti na paměti, že území obou těchto nářečních skupin, slezské a spišsko-šarišské, ač jest na pohled od sebe vzdálené, přece dosud přímo spolu souvisí. Nebot v severních částech stolic trenčanské, oravské a zejména spišské dosud trvají nářečí původně polská, která ovšem čím dále tím více podléhají poslovenštění.

Spolupracovník Českého Lidu, proí. Dr, Jan Húsek, určuje »Západní a východní hranice slovenské řeči« s osvědčenou svoji důkladností na základě bohaté znalosti literatury příslušné. Prof. Dr. Fr. Hýbl líčí »Nejstarší dějiny Slovenska«. Dr. Jan Bedřich Novák v článku »Přemyslovci a Slovensko« pokračuje v politických a kulturních dějinách slovenských. Alois Jirásek seznamuje s dějinami slovenskými za budovatele hradu trenčín-