těsně se zvláštními okolnostmi, za nichž lidová píseň vzniká a se udržuje, jak prcí. Zich dále přesvědčivě dokazuje.

O stáří lidové písně tvrdí pa'oif. Zieh, že samo 01 sobě není již zárukou její umělecké ceny. Tím méně lze to tvrditi o některých znacích jejich, které buď skutečně nebo domněle jsou starobylé. Považovati na př. dur tóninu proti mol za úpadkovou, nebo podobně přísnou metrickou formu proti volné formě, je prostě naivní a čiře libovolné. Ostatně i stáří lidové písně bývá zhusta přeceňováno a nechybí ani těch, kdož by ji chtěli datovati až iz dob pohanských. Lidová píseň (dokazuje prof. Zich dále) není ničím stálým, neproměnným, nýbrž plynulým; ani ta píseň, která se udrží po několik ¦ generací, neudrží se v původní své formě, nýbrž podléhá nenáhlým změnám. Jen zapsaná píseň jest ustálena. Lidová píseň, tak jak ji my známe, pochází většinou z 18. a menší část z 19. století. Ovlšem mají mnohé z těchto písní své předchůdce, jakési předky, a lze je sledovati v některých případech až do století 15. Je samozřejmé, že tato souvislost jde ještě dále zpět, ale stejně je jisto, že úměrně s dobou roste nepodobnost těchto1 dávných písní s nynějšími.

Zdržel jeem se déle při této charakteristice národní, znárodnělé a lidové písně vůbec, abych mohl seznámiti spolupracovníky a čtenáře Č. Lidu se závažnými názory našeho znalce nejpředněj-ního. Škoda, že není možná pokračovati tuto iv dalších, stejně směrodatných názorech prof. Zicha o vzniku a udržování slovenské písně, kdy spisovatel stále přirovnává písně slovenské k písním českom oravským. Taneční píseň slovenská tvoří menšinu (třetinu) písní slovenských, kdežto na př. u českých je ve většině (dvě třetiny). Opět zajímavý výklad, vysvětlující, že Slováci jsou národ apíše izpěvný, nežli tan-eční. Ovšem tance slovenské, poletem skrovné, vynikají za to prostou isice, ale prudkou a strhující rytmikou. Na izávěru klidně se dívá, opět s neúprosnou přesvědčivostí, prof. Zich, jaký může míti slovenská píseň lidová výianam pro budoucí slovenskou hudbu.

Článek prof. Dra Jiřího Polívky »Pr-vní sběratelé a vydavatelé sloiveniských pohádek«, ukazuje ve sihodě se znániým ijeho dílem o slovenských pohádkách (Súpis slovenských rozprávok, vydala Matice Slovenská v Ture. Sv. Martině), jak rozsáhlými vědomostmi na tomto poli vyniká.

Rovněž prof. Dr. Jiří Horák v dálina élánku »Z dějin slovenského národopisu« se širokým rozhledem a novou kritickou methodou podává charakíeristiiku jednotlivých sbírek a jejich sběratelů. »Svorné úsilí Čechů a Slováků na poli národopisném cd časů Dobrovského až po naše dni jest krásným dokladem československé jednoty.« Jenom že zalaškoval si tu nevinně pro-