Pověst o dudáku ve vlčí fámě z Líbákovic.

Pověsti zapsané od Dra Q. M. Vyskočila, J. Kobesa i Jar. Schiebla v »Českém Lidu« přiměly mne, že »přicházím také s troškou do mlýna«.

Poblíž lázní Letin u Blovic je vesnice Iibákovice, kde jsem trávil svoje snládí. Tam jsem slyšel pověst o dudáku v jámě. Zapsal jsem tehdy pověst tu v povídce: »Když karabáč vzduchem svištěl« a otiskl ji v kalendáři »Český západ« na rok 1909. (Kočník pátý, nákladem Neumanna a Chmelíčka v Plzni.) Když jsem upravoval knihu sebraných pověstí, zařadil jsem do ní též tu co pověst. Kniha vyšla r. 1911, nákladem AI. Šaška ve Velkém Meziříčí pod názvem »Staré zkazky« s ilustracemi Maryny Alešové, dcery slavného mistra Alše.

V říjnu, tu neděli po svatém Havlu (rok už se zapomněl, neboť tomu už tuze dávno), slavili v Libákovicíeh posvícení. Záhy po poledni nastala muzika. O veselí postaral se poctivý staročeský dudák, o jehožto dudách šla široko kolem nejlepší pověst. Kam zavítal, všude za sebou vodil šprým a rozmar. Žal a smutek prchal ze vrat. I zarděly se smíchem líce a oko vzplálo vesele, však znal to staruch při muzice i u plného korbele. Hrál bujné chase ku poskoku i babkám písně do pláče; vždyť, má-li jeden slzu v oku, nechť druhý se zas vyskáče. A z chalup, statků, šel-li Judy, kde vítán byl co milý host, vyběhly děti: »Mámo, dudy!« i zahuď malým pro radost,

Dudák Hlasík hrál bez únavy mladým i starým. Pozdě v noci bylo mu jíti z posvícení domů. Sebral dudy i peníze a vesel, že dosti vydělal, vydal se na cestu. Nad krajinou rozprostírala se neproniknutelná rouška noci. Tma, »že by se dala krájet.« Za vsí ukázalo se mu světlo. Domnívaje se, že před ním také někdo jde s posvícení do sousední vsí, spěchal za ním. Ale světlo před ním pořád utíkalo. »Ten člověk spěchá!« myslil si dudák a spěchal také. A světýlko ještě rychleji ubíhalo kupředu. Teprve po delší době poznal, že nejde po správné ces^ě.

Zaklel, světlo se ztratilo a on ocitl se uprostřed neproniknutelné tmy. Bloudil dlouho. Najednou zakobrtal a padl do jámy. Dudák totiž zašel na pahorek, kdež v jámě tenkráte vlky chytali, která dosud »vlčí jámou« slove.

Vlk spatřiv nezvaného hostě, spustil hrozný řev na přivítanou. Dudák třásl se strachem jako osika. Po chvíli vzpamatovav se z leknutí, nevěděl, co by měl činiti, aby vlka ukonejšil V duchu krátce rozumoval: »Budu-li z jámy chtíti se ven dostati, podráždím vlka a sežere mě; zůstanu-li, rozsápe mne taká!«