ček vysoko mi stojí: bude to mládenec, čo ho dolu zroní!« A hrdé dievča odpovedá: »Moj zelený venček nedám ledakomu!«

Po pytačke hneď alebo o krátký čas idú zástupovia oboch rodín na faru »ohlášky písať«. Mladý pár, ktorý je už »v sľube«, chodia si »počúvať ohlášky« do kostela, a to mladý zať ide so »sobášnym pierkom« na k'obúku, mladucha v parte, alebo pri tretej ohláške »v sobášnom venci«.

Pred svojím výdajom za muža žiali dievča za svojím panenským vienkom, že ho musí sosniať s hlavy, i volá mamičku, aby bola tomu aktu prítomná. V okolí Trnavy takto o tom si spievajú: »Prindite, mamenko, budem sa vydávať, budem dneska večer věnec odevzdávat.«

Vo zvolenskej Buči podobne volá matku: »Jaj, mamička moja, budem sa vydávať: prite mi, prite, vienočok oddávať! Neskoro, mamenko, neskoro idete, už môjho venčeka viac neuvidíte. Viažu mi ho, viažu na štyri uzlíčky, čo ho nerozviažu tie vaše ručičky.«

Dievča v Nitransikej chce sa vydávať vo fijalkovom venci, preto žiada šuhaje milého, aby čakal, až fijalky vykvitnú: »Čakaj ma, môj milý, až do Veľkej noci, budem sa vydávať v fijalkovom venci.«

(Buďúcne ďalej.)

Na rynku, na placi, hádali se chlapci, kdo kúpil kordulku tej Dopšovej Anči. A ten Janek Křivuj hned se tomu ozval: »Hola, kamarádi, já jsem jí na ňu dal. Eýnský na pentličku, tolar za kordulku. Hola, kamarádi, to je za hubičku.«

Na vrchu, na faře zabili tam páva, nechoď tam Janíčku, přijdeš do špitala. A já tam musím jít, pro pávovo peří, abych se zalíbil tej Dobšovej dceři. Ta Anča Dobšová umývala v jizbě, aby se Janek nezamazal nové nohavice. Už Janíček ide, už má nové gatě. A on sobě kráčí, jako žába v blátě.

Jatelinka hustá, cosi se v ní šustá, šohajovy koně. Běž, mi-luško, pro ně. Já pro ně nepůjdu, já tvoje nebudu. Která tvoje bude, nech ti pro ně dojde.

Šla Andulka na trávu do vinohradu, do sadu. Natrefila tam Janíčka, co napasoval koníčka. A jak napásl, napojil, tak se na Andulku strojil. Vytáhl z pošvy šavlíčku: Rozřež půtečka na