ve svém texte, a tím již prokázal nepochybným přímý český původ ruského vypravování. Zbývalo však řešiti ještě otázky jiné, zejména pak určiti, jak se mají k sobě vespolek četné ruské texty, vylíčiti vývoj české pověsti na půdě ruské, konečně ustanoviti, jaký byl prvotní překlad ruský a který z českých je jeho originálem« (str. 5). Tuto práci vykonal prof. Polívka v uvedeném pojednání. Tak byly zjištěny přímé českoruské styky literární v polovici 17. stol.

Ale vliv české literatury na ruskou projevuje se již dříve. Jihozápadní .Busko mimoděk mohlo se zúčastniti kulturních styků Čechů a Poláků, protože v 15. st. bylo v rukou Polska. Jazyk česky byl za této doby velice rozšířen v Polsku a málo se lišil od polského. Známost jeho v jihozápadním Busku mohla býti z historických příčin dosti veliká. Českých spisů kolovalo tam asi dost, a Malorusovi nebo Bělorusovi, který znal jazyk polský, nedělalo žádné obtíže překládati z češtiny.4) Svědectvím toho jest. překlad jmenovaného Proroctví Sibyllina.

Buský text pod titulem »Skazanije o Sivillě proročice« vydal r, 1898 ve Varšavě prof. Karskij z rukopisného západoruského sborníku z poč. 16. stol., který nyní jest majetkem hr. Krasin-skisch.5) Ku vydání Karskij připojil pojednání o obsahu a řeči Skazanija. Podle vysvětlení Karského překlad pořídil nějaký neznámý Bělorus. Skazanije jest psáno starou běloruštinou, promíchanou, jak myslí Karskij, polonismy, ač velmi málo. Poněvadž v řeči Skazanija jest mnoho cirkevnoslovanských zvláštností, Karskij vyslovil mínění, že předlohou ruského textu byl buď jihoslovanský originál, nebo že je to samostatné zpracování na základě jihoslovanských pramenů.

Ale srovnání ruského textu a českých textů ukazuje, že o samostatném zpracování není ani řeči, a také ne o jihoslovanské předloze: jest to skoro doslovný překlad Proroctví českého. Máme zde nejen stejný obsah, nýbrž i množství bohemismů, které překladatel přímo opisoval ze své české předlohy, protože pokládal je za všeobecně známé, a některá slova a věty, jichž význam dobře nepochopil a důvtipně přeložil je, nebo (lépe) opsal, podle svého porozumění. Co pak se týče církevněslovanskýeh zvláštností, v řeči překladu, ty se dají vysvětliti snahou překladatelovou psáti obvyklým literárním cirkevnoslovanským jazykem, jak toho vyžadovala vážnost látky.

Cílem této práce není podrobné prozkoumání řeči ruského překladu, protože již to obšírně prozkoumal Karskij. Také vynechávám rozbor obsahu Proroctví. Chci jen vylíčiti některé zvláštnosti, které ukazují na závislost ruského textu od českého originálu, a uvésti doklady, jimiž by se dala zjistiti přímá česká předloha ruského překladu. K srovnání použila jsem tří textů