háin, k české minulosti. Dějiny snah probuzenských posunou se pak za hranici nynější, když odchylkou od posavadních vyjetých kolejí bude věnována pozornost spisovatelům dnes téměř zapomenutým, neprávem v literární historii české nezastoupe-

ným.

Kdo dnes zná jméno Petra Kašpara Světeckého z Černčic (.narozeného ve Mšeci dne 1. července 1708, zesnulého dne 9. srpna 1788 v Třeboni)1? Stručný životopis jeho připojen v Kiegrpvě Slovníku pod heslem šlechtické rodiny Světeckých z Černčic a z péra Aug. Sedláčka v Ottově Slovníku pod týmž heslem. Frant. Mareš napsal o něm stať zvláštní do čas. Č. Mns. 1879, str. 424, která však bohužel nedošla takového povšimnutí u odborníků, jak zasluhovala.

Překvapuje v první polovici věku XVIII, vlastenecká snaha vrchnostenského úředníka, který se neřídí příkladem svých druhů v stejném povolání, vybízeje s vědomým cílem ku pěstování řeči a literatury české. V dějinách probuzeneckých národa českého neprávem se zapomíná na vlastenecké snahy Světeckého v době všeobecné zmalátnělosti národního« vědomí o vzkříšení české národnosti působením bratrstva světského, založeného pod jménem sv. Martina biskupa a sv. Alžběty královny. Podle osnovy stanov, určených bratrstvu od zakladatele Světeckého, mělo bratrstvo rozšířiti se po celých Čechách a mělo pečovati vedle zřizování škol a vzdělávání mládeže také o pěstování české řeči, o sbírání pověstí, historických památek. Základní článek stanov předpisoval významnými v této době slovy: Jest zavázáno bratrstvo, českou řeč starou tradicovati a knihy v ní psáti, a jeden každý má uměti dobře česky, a to po>-dle starobylé dobré češtiny, která by se měla tradicovati podle starodávných knih. Kdo umí dobře psáti, ten aby se přičinil z experiencí vlastní neb jiných knihy spisovati a bratrstvu dodávati. Kdo by nechtěl zdarma, tomu se- bude za arch regální kompres« psaný 30 kr. a za arch rejstříku 2 zl. z kasy platiti. Každého čtvrt léta při hlavním shromáždění může každý svou práci rektorovi odevzdati.

Odkazuji laskavého čtoucího na podrobnosti o životě Světeckého v Marešově článku. Působil jako inženýr (»zeměměřič«) a jako místoarchivář v Třeboni. Byv propuštěn k vlastní žádosti po nepohodě s vrchním a s jinými úředníky, proti jejichž neumělosti, nepraktičnosti a zištnosti ve svých spisech brojil, žil bídně ubohý stařec až do 81. roku věku svého.

Jeho činnost literární řídila se zaměstnáním uvedeným. Vyměřuje pole, luka, lesy, pastviny, blata, půdorysy nových