Mluva a moc zvonů v podání lidovém.

Konejšivý.povzbuzující zvuk uměle zladených zvonů vždy mocne se dotýkal srdcí přemýšlivého českého lidu. Plakaliť kovoví svědkové životního boje s plačícími, radovali se i s radujícími. Nedivno tudíž, že opředla obraznost lidu českého druhy a pomocníky v utrpení zkazkami hojnými, tajuplnou posvätností ovinuvši i jich hlas a tklivé volaní. I zvony mluví! Jich znění nejrůzněji si lid vysvětluje. Kárnou průpověď, varovné napomenutí, mravní výzvu, pokyn i hrozbu obsahuje jejich hlas. (Viz C. L., XXVI. str. 76.)

Zvláštním, ojediněle dochovaným zvoněním jest v Domažlicích zvonění »adventíkem« po celý advent O' hodině 6. večor. Voiáť prý tento stařešina, nejmenší zvonový apoštol. místní: Z hospody ven, z hospody ven!

Umíráčky volávají, že »už umřel, už umřel«. Jinde opět slýchal jsem, že rychlým tlukotem klekáníček vytýká: Vím, že ty lžeš, vím, že lžeš! Jindy opět volá: Hrách už se nám vaří!

Hlas zvonu býval i prorokem povětrnosti. V Putimi u Písku, zazníval-li veliký zvon Vavřinec jasně, vesele, věštil hlas blízkou pohodu krásného počasu. Duněl-li však táhle, temně a hluboce, předpovídal změnu počasí, větry a deště.

Na Chodsku zvuk zvonů Mrákoyských, slyšitelný po okolí, jest milou předzvěstí jasna a oblevy. Zaniká-li v horách, bude nepohoda trvalá. Stejně i libý hlas zvonu podle podání při ohni jednom v Domažlicích uloupeného, v městečku bavorském Osí, slyšán-li až ve Mrakově, prorokuje pěkné počasí, v zimě pak oblevu. Nezní-li dlouho jeho hlas, budou mlhy a plískanice.

I léčivou tajemnou sílu a hojivou moc vkládala česká mysl lidová ve zvony. Mazání z ložiska zvonového, stále olejem napájeného, brávalo se v Putimi ze zvonu Vavřince na nárazy, opuchliny a jiné bolesti.

Zvony byly také kouzelné, že i hlasem člověčím vyluzovaly tóny. Lidské lkáni a bolestný pláč zazníval z jejich nitra, když za Světové války zabíjeny svatokrádežnou rukou nelítostné soldatesky. V Domažlicích, když sřítil se 7. května 1822 po 6. hodině večer z hořícího křesla trámoví Zikmund do hlubin věžních při požáru, jak ústní podání sdílí, zabědoval úpěnlivě při pádu svém dojemným prý hlasem člověka.

Působení nadpřirozené připisuje hlasu zvonu zbožná mysl lidu českého při bouři. Již jenom málokde udrželo se zvonění proti mrakům, namnoze i fundací zajištěné. Beformy josefínské povětšině je zakázaly. Podnes rozléhá se hlásek klekáníčků