str. 74
chách a střevících a dudá ke zpěvu i k tanci. Divadelní hra tato potěší i obveselí místo nechutných odrhovaček a cizáckých slátanin neslušných i dvojsmyslných odvarů ze spodiny ve'ko-městského nočního života. Z národopisného studia vytěžil náš milý spolupracovník Dr. Rutte tolik půvabu, tolik rozkošných podrobností, že jsem neváhal v Českém Lidu poraditi Vám, abyste liru oživili na jevišti, místo navrhovaných, »řevní pikantních scén«, kterých Vám poslati nechci. Snad i jinde družstva ochotnická mohou zkusiti na jevišti působivost hry tak ušlechtilé, kterou pravý ještě Cech dnes mile okřeje a osvěží, se příjemně. Č. Zíbrt.
Svěceni kudibala ve čtvrtek. Jedna babička nikdy ve čtvrtek večer nepřeď a; Když se jí ptaly, proč nepřede, vymlouvala se, že »světí kudibala.« »Povězte nám, babičko, co je to kudibal?« I začala vypravovati: »Jistá dívka' přádávala ve čtvrtek večer a tu jednou se jí objevil panáček s prutem v ruce a začal ji šlohati, při tom stále říkaje: »iSvětívej kudibala«. »Panáčku, kdy je ho1?«, ptala se dívka. »Ve čtvrtek od večera do rána«, odpověděl. Od těch dob dívka až do šedin ve čtvrtek večer nepředla. V mnohých krajích pověst ta se udržuje a ve čtvrtek nepředou. (Vyprávěla Anežce Ulrychové v Poděbradech babička.) — O svěcení čtvrtka klidem, nepředením, u starých Čechův i v dnešním lidovém podání podal jsem doklady v knížce >-Toč se a vrč, kolovrátku« (Veselé chvíle v životě lidu českého, svazek 1.) Praha, 1910, str. 9. Srv. Zíbrt, Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy, Praha, 1889, str. 202, 203, 252. Viz též Zíbrt, Den se krátí, noc se dlouží. (Veselé chvíle v životě lidu českého1, svazek 6.), Praha 1910, str. 62; Zíbrt, Seznam pověr a zvyklostí pohanských, v Praze, 1895, s. v. čtvrtek. — Prosím za zprávy, kdo zná jméno kudibal a jak. v jakém, smyslu lidové podáni užívá tohoto názvu1? Srv. kanibal, Č. Lid XXI, 150. Č. Zíbrt.
Kam pak jedeš, můj Honzíčku. Ze Svratovska mám ve svojí sbírce písní zábavku písňovou s odpovědnu úsečnými, mluvenými. 1. Děvče: Kampak jedeš, můj Jeníčku, kampak jedeš, Jeníčku? Jeník: Nemusíš vědět! Děvče: Však ty mně to přece povíš, až se na mne udobříš. Jeník: Do Prahy. 2. Děvče: Vem mě sebou, můj Jeníčku, vem mě sebou, Jeníčku! Jeník: To nevezmu. Děvče: Však ty mě pec sebou vezmeš, až se na mne udobříš. Jeník: Sedni si dozadu! 3. Děvče: Co to vezeš, můj Jeníčku, co to vezeš, Jeníčku? Nemusíš vědět! Děvče: Však ty mně to přece povíš, až se na mne udobříš. Jeník: Jab'ka. 4. Děvče: Dej mně jedno, můj Jeníčku, dej mně jedno, Jeníčku! Jeník: To vezmu. Děvče: Však ty mě přec sebou vezmeš, až se na mne udo-
|
|
