břís. Jeník: Vem si to brouci vy! 5. Děvče: Kde budeš spát, můj Jeníčku, kde budeš spát, Jeníčku? Jeník: Nemusíš vědět! Děvče: Však ty mně to přece povíš, až se na mne udobříš. Jeník: V hospodě. 6. Děvče: Vem mě sebou, můj Jeníčku, vem mně se @AR@Václav Zd. Hackenschmied (Ústí nad Orlicí). Jezinky, bytosti bájeslovné, (fiíd. uč. F. v K.) Není to »smyšlený« název bájeslovné bytosti! V Č. Lidu X. 207. poučuje podle záznamu Bož. Němcové (Nár. pohádky a pověsti II. 354) Jos. Košťál: »K lesním pannám patří také Jezinky (Jeskyňky?), které jsou povahy zlé. Dle víry lidové hledí unésti malé dítky do jeskyň a krmí je za tím účelem, aby si je k jídlu připravily. Dospělé lákají zpěvem do svého kruhu, uspávají je a oči jim vy-lupují.« Že se jméno a zkazka o zlobě jezinek udržovaly v lidovém podání, svědčí Jungmann, zapisuje do Slovníku: »Jezinka, zlostná, zlá žena.« Máchal (Bájesloví slovanské, Praha, 1907, str. 100): »Ježe, jěženky (lamia); tyto prý měly »tvář ženskú, tělo svinie a nohy koňské«. Lid věří dostid v Jezinky, které bydlí v jeskyních v lese, uspávají lidi a vylupu jí jim oči. Malé děd unášejí do svých jeskyň a krmí je, aby si na nich pochutnaly. T&ké staří 'Poláci znali »g'orne jendze« a dosud vypravují o Jend-zyně. V národních pohádkách vyskytuje se tato bytost jako Jagababa, Ježibaba.« Staročeské doklady podrobně podává Gebauer v Slovníku staročeském II. 641, pod heslem: Jězě, jězěnka,, jězinka: »báječná zlá bytost ženská, lamia. Takové potvory, ješto mají tvář ženskú, tělo svinie a nohy konské a slovu jezenky (lamia) ... Kokycana: Viem, že jby (ty) sě, jezenfeo, zbouřila; Baba slyší (slovo protivné) a byť jí prstem po ústech nirdl, uizřel by, žeť ty se jako jezeňka z.sápala ...«    Č. Zíbrt.

Peská, ře& severočeských horníků (rybářů). Jeden čtenář našeho listu z Bruchu (Lomu) posílá následující rozhovor českých horníků: »Tak kam, Hone? No, tak trochu na plán. Berou, berou f Tak pisl. Včera sem ongloval a dostal sem asi traj1 kilo Peřtlu a dvě hochte. Kdy pak budete slepovat! Nevím. Jo, mon-