Od Ondřeje do vánoc.

Chystám do ročníku Českého Lidu již XXVII, číslo vánoční. Každý rok si myslím, že již je látka vyčerpána a obávám se, že příští rok již nezbude nic-, co by zajímalo, co bych měl zachovati z lidového podání, dnes již skoro vyhynulého, věkům příštím. A zatím nahromadí se mi opět tolik příspěvků, že ani všech nemohu otisknouti a musím prositi vážené spolupracov-~ niky za poshovění. Toto letošní číslo věnoval jsem hlavně vánočním hrám, obchůzkám jesličkovým a jesličkám v domácnostech, »betlemům«.

Sám pak tu sedím v pracovně tiché, osamělé, sám v sladko-bolných vzpomínkách na celý život uplynulý, v jeseni a pomalu již v zimě života, v době hodů vánočních, svátků blaha, pokoje, radosti, odkládám zdánlivou vědeckou upjatost, odkládám i obvyklou škrabošku odměřeného, denního života, plného starostí a klopot, zápasů znepokojujících, tesknoty tak často nemilosrdně svírající — a vracím se, ach jak rád, na perutích vzpomínek do rodné chaty vesnické, dnes z1 obou lidskou rozbořené, zalátám do dětství, jež jsem musil prožíti bez ochrany otcovy, bez lásky matčiny, bez lásky sestřiny, osiřev úplně ve dvou letech... S povzdechem, kdy vzpomínky na prožité všecky Štědré večery doma i v cizině oživují (jak se mi to všecko změnilo a zmizelo...), přisvěděuji Vrchlickému: »A staré písně v duši znějí, a s nimi jdou sny jesliček kol hlavy mé, jak ve závěji hlas tratících se rolniček!«

Nakreslil jsem již obrázky lidového života československého v době předvánoční a vánoční ve svých knihách: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní, pokud o nich vypravují písemné památky až po náš věk, Praha, 1889, oddíly: O sv. Martině; Večer před památkou sv. Ondřeje; Přást-ky; V zimě; Na den sv. Mikuláše; Den sv. Lucie; Vánoce. V Českém Lidu jsem řadou článků doplnil tuto knihu. Zejména k popisu slovnému připojil jsem obrázky a další přehojné zprávy ve třech svazcích sbírky svojí: Veselé chvíle v životě lidu českého, svazek 1. Toč se a vrč, kolovrátku, obrázky z přástek