str. 144
větráku je zpráva v Č. L. XXVI., str. 253. (Večer, 1926, 23. dubna). Fr. Starý.
Proč Pastevné na Radhošti. Ve Frenštátě p. K. byl tkadlec a měl syny. Byl zbožný a uminil ,si, že budě putovať do ftima. Ale peněz mu dycky chybovalo, a toš se nemohl odhodlať. Toš slíbil, že dá syna na kněza. Ale Pambu ho k sobě povolal, toš ani to neudě1 al, bo umřel. Dyš ale nic bohumilého nevykonal, toš musel chodit po smrti do domu strašit. , Jeden syn se oženil a druhý šel na vojnu, bo musel. Ženatý býval v rodným domku. Z počátku se tého strašidla báli, ale potem uvyk1! Toš jedenkrát k nim přišel žebrák a toš mu pověděli, co a jak. A un jim poradil, aby se ho zoptali, proč straši. Toš se tého strašidla ten syn zoptal. Ten duch to řek o tých slibách a prosil, by mu pomohli z muk. Právě se ten voják vrátil z vojny, a toš se radili, kerý a jak by otcovi měli pomocí. Nakonec ten, co byl vojákem, odešel z domy a. šel na hory a tam .se stal pustevnikem. Po nim se ty hory menujú Pustevně. Otec došel pokoje věčného.
V. J. Obšívač.
Bezpečnost kostelních zvonů u nás před 300 léty. Z třicetileté války zachovala se rukopisná kniha »Registrum kostelův, při tom platův farních, zádušních i špitálních, též i klinotův kostelních«, přepsaná dne 8. aprilis 1622 a odevzdaná z pozůstalosti proř. Oldřicha Seykory Kosteleckélio do archivu Národního Musea. V knize jsou zapsány »klinoty« kostelů z nynějších vikariátu německobrodského, lipnického, velkokrálovického, le-deckého a polenského v diec. král.-hradecké. Za abecedním uka-zatelem všech zapsaných záduši jest tato poznámka, velmi zajímavá a poučná: »Při těch kostelích jest zvonův za mnoho sel centnýřův. A nejsou zapisovaní, neb se nebojí odnesení.« Za dlouhých tehdejších válek a bouří nebály se zvony odnesení. Tato surová loupež zvonů byla spáchána teprve až ve Světové válce od vlády rakouské a přivodila ovšem podle jednomyslného úsudku našeho lidu konec panství habsburského. Uloupené zvony však se do kostelů našich zase vracejí a nebudou se bohdá již nikdy báti odnesení. Fr. Starý.
Dívčí věštby na sv. Ondřeje. Za dívčích let také jsme se jako jinde modlívaly k sv. Ondřeji: »Milý svatý Ondřeji, prosím já tě potají, ať wesmiuíse mi zjeví ten, jeinž za muže mi usouzen«. Měly jsme však ještě jiný způsob věštby. Napsaly jsme sedm lístků se jmény sivých ctitelů (nouzi jsme o ně neměly). Lístky jsme hodně zamíchaly a pak označily číslicemi 1—7. Daly pod polštář a po iprobuizení ráno> jeden vytáhly. Číslo 1. značilo: Je mi lhositejný, 2.: zajímá se o mne, 3.: má mě rád, 4.: vážně na mne myslí, 5.; nevěrný, 6.: rozejdeme se, 7.: ten pravý. Nebylo
|
|
