přispěla ovládnuvší tehdy móda tak zv. realismu, kterážto vlna, zajisté v mnohém ohledu zdravá, přinesla dosti dobrého, ale nikoliv všady a ve všem. Tak například zde realismus řekl na oko .nespornou pravdu: »Konec konců každou píseň musil složiti někdo.« I napjaly se všecky síly, aby se zaistili autoři anonymních až dosud výtvorů, neboť je na bíle dni, že by pak byla tajemná brátna pro další badání otevřena. Tak se mi kdysi jeden z našich učenců s radostnou pýchou chlubil, že »již« autor aspoň jedné naší národní písně jest zjištěn (»Horo, horo; vysoká jsi«). Dole ukážu, že radostná pýcha byla předčasná. Zde jen řeknu prostě a rozhodně: Látka, spadající do národopisu, je právě jen ta, jejíž zevním příznakem je anonymita. Jen to má pro národopis důležitost, čehož původ je neznám. Tím se míní říci: na čem pracovali bezděčně a neuvědoměle jedinci jen díky geniu národa. Látka, spadající v národopis, je kultura anonymů a analfabetů, je výtvorem mnoliohlavého celku, a cena výtvoru hlavně spočívá v duševním neuvědomělém centralismu, podle něhož příslušníci plemen a národů podrobeni jsou netušeným jimi zákonům; a právě o tyto zákony má národopis především zájem, a to větší, než o samé výtvory. Jednotnosť beizpočetného celku, pod prahemi vědomí vládnoucí, nikým neřízená a nikým nepociťovaná, kde jedinci jako průkopníci tunelu (jenže neuvědoměle na různých místech pracují, aby se náhle při skončení díla. sešli, nás zajímá, a ohltěli bychom ji poznati ve všech jejích příčinách, když známe její důsledky. —

Uvedu, nyní 2 varianty slovenské a 1 polský, jichž srovnání by nám poskytlo hojné příležitosti k rozmanitým úvahám.