Chtěl bych zde připomenouti svůj článek v Č. Lidu o chodské -písni o chrněli. Čtenáři se pamatují, že v četných variantech (českých a polských), zůstávají společná, jen ona místa, jež j, s o u uměle c k y dokonal á, S těmi se nikde nehne. Je to doklad věty, že umění jest věčné. A dle toho možno vždy hádati o stáří písně, je-li básnicky vs-kutku .krásná. Špatné věci nejsou trvalé, neboť nemají síly, jež by je udržela. —

Co do nápěvů, je každý zajímavý po svém.. Nejrázovitější jsou oba. slovenské, a též asi nejstarší. U srovnání, s< českým nápěvem padá do očí rozdíl slovenské a české povahy: Slovák, byť se chtěl též smířiti s nezbytností (s nevěrou milé), zpěvem dává najevo, že otázku chápe jako věc osudu, kdežto Cech se ku podivu rychle smiřuje s osudem, skoro- až lehkovážněji, než by nám bylo po chuti, (při čeimiž nápěv po své ryze hudební stránce není ledabylý; Ant. Dvořák mi kdysi pěl chvalozpěvy na zvláštní linii tohoto nápěvu). .. -.- .

Přistoupíme-li k pols.kému nápěvu, přiznáme mu, co do formální dokonalosti prvenství, ale spolu i dávku uhlazenosti, (kterou nelze přeceňovati při mazurkové povaze nápěvu; vždyť polské tance i nejprostšího^ původu mají kouzlo vybrané úhlednosti). S tím je v souhlase ostatně zařazení, oné písně u Kolberga. Je v oddělení, nadepsaném: Dwory i miasta. Je to sice ryze selská píseň, dostala zde však trochu společenského brusu, což ostatně lze pozorovati i na závěrečných slovech.

Nevím, nakolik by se našlo ještě dokladů, že tato píseň jest výtvorem slovanského lidu, (patrně zapadioslorvansikeho vůbec), ale zajisté i tyto ukázky stačí, aby dokázaly, že by bylo méně nesprávné, kdyby se Polákovo »rozšířené vydání« písně prohlašovalo za národní, nežli naopak, jak se děje dosud. Viz poizn. 2.

A nyní druhá legenda, týkající se písně »Horo, horo, vysoká jsi!« O. Hostinský ve svém spise: »Česká světská píseň lidová« na str. 22. praví: »Jakožto ilustrace toho, co bylo řečeno o vznikání nápěvů, stůjž zde ještě několik slov o jedné z nejmladších písní lidu našeho ,Horo, horo, vysoká jsi!'. Bude to příklad, trvám, nejen poučný, ale i zajímavý. Proto, že tivádí zaručené jméno jejího původce, nepřestává býti lidovou.« Obšírným, podrobnými materiálem vypraven, Hostinský líčí známý příběh o nym'burském rodáku, vojáku Janu Bechyřrovi, který pro vraždu své milé byl r. 1834 k smrti odsouzen, při čemž prý ve vězení pěl omu píseň. Děvečky pak, pod. oknem vězení u kašny vodu nabírající, písni se naučily a ji rozšířily. Protože různí horlivci »zjistili« spoustu podrobností dalších na př. o matce zavražděné a o jejím majetku atd., považovalo se všeobecně za dokázáno, že Bechyně onu píseň v žaláři nejen zpíval, ale také složil. Jako dodatečnou oporu tohoto libovolného tvrzení považoval pak