pamatovati staré tradice svých předků, asi takto: Ten pán (Jáchym z Hradce) moc stavěl všudy. Ale ma zámku chybil, když předělával staré stavení. Vedly do něho staré schody zvenčí a pán poroučel dřevěnou část jich strhnouti a kamenné pod střechu sklenouti. Při tom zničili starý kámen ňáiký, co se o něm vyprávělo, dosud ve stavení (hradu;) bude, že rod pánů nevymře. A podivte se, brzo ti páni vyhynuli. Bližších podrobností hajný pověděti neuměl. — Je tomu několik dní, co mne navštívil niilý přítel z rodné vesnice Mareovic u Volyně, dědoušek Vševěrů, 791etý písmák, zpěvák, starý pamětník všech událostí z Volyň-ska. Mezi řečí o útulném rodišti nás obou přišli jsme též k tomu, že rod Vševěrů zůstává jako původní už ve vsi jediný, t. i. ve stavení se říká 'tak, jak má hospodář také rodové a úřední příjmení. Koncem 17. stol. vymřel rod Máchů, za naší paměti rod Mykasů a Michálků: přiženil se hospodář s jiným příjmením. A přece, praví dědoušek M. Vševěra, u Michálků »patou« nehnuli. Je tam u nich stále, na témž místě. — Jaká pata? Což se nepamatujete na »patu«, kámen u dveří1? Kázem se mi vyjasnilo. Ovšem kámen, při domovních dveřích, trochu ze zdi po-vysedlý, na němž hospodář se strejčkem ze sousedí, když na hrátky přišel, mohl sedě pohodlně besedovati. Ale, že by se jmenoval »pata«, to jsem zapomněl nebo vůbec nevěděl. Dědoušek Vševěra na mé dotazy vysvětlil, co věděl: Kámen »pata« býval u každého domu. Když stavěli, vybrali největší a jako sedátko jej ke dveřím zazdili. Mluvilo se i věřilo-, dotud ten kámen »pata« zůstane ve zdi, potrvá rod hospodáře, jenž budovu stavěl. Hne-li se kamenem nebo dočista odstraní-li se, rod zakladatelův brzo vymře. A dědoušek mi hned zazpíval o kamenu svého rodného statku písničku: »U našich dvoří velký pata kámen, sedával Lukášek s Ančiěkou na něm... A co tak sedávali, lásku si slibovali ...« a ve dlouhé, jinak nevýznamné písni lidové Lukáš a Anna (děd a bába marcovského zpěváka) kurážně tvrdí, že lásku jim nemůže ani Bůh odejmout, poněvadž jim do srdcí vštípil dar věrnosti... Tolik o kamenu »patě« u selských živností. V zámku hradeckém dosud ukazují při vchodu do archivu u schodů »pranýř«, štíhlý kámen vysoký na sedátkách spočívající. Vždycky se mi zdálo, že to není pranýř, poněvadž pod ním nemohl odsouzenec státi (jaklž bylo zvykem), ale než.seděti. Tu jsme také ipohodlně na slunéčku často besedovali! Je to ozdobný »kámien pata« hradu v Hradci 1 Ví snad někdo o této pověsti, patrně v Čechách všude zakořeň ělé, něco více?